verze pro tisk

Edice (mladších) stanov literátského bratrstva v Dačicích

Nejstarší zmínky o literátském bratrstvu v Dačicích pocházejí z osmdesátých let 16. století. V roce 1586 byl ve farním kostele zbudován literátský kůr (na pravé straně kostela na začátku kněžiště). V tehdy nově vystavěné renesanční věži byla dokonce místnost zvaná literátský sklep. V městských knihách lze od roku 1585 zaznamenat testamentární odkazy na pořízení graduálu pro zdejší literáty. Jednohlasý český graduál, vzniklý v letech 1586-1587 (jenž jest psán a dokonán od Jana Luciána jináč Vojáka), představuje zatím jediný dochovaný rukopis tohoto typu v rámci moravského prostředí. Váže se k němu již několik studií, v současné době probíhá jeho výzkum po muzikologické i uměleckohistorické stránce. Obsahově dokládá utrakvistickou orientaci dačické farnosti, a tedy i místního literátského bratrstva v době předbělohorské. Kromě graduálu se dochovala také rukopisná sbírka žalmů v českém přebásnění Jiřího Strejce a v čtyřhlasé homofonní úpravě francouzského skladatele C. Goudimela. Pravděpodobně jde o opis kralického tisku z roku 1618[1].

Pobělohorskou éru dačických literátů dokumentují spíše pramenné zmínky. Užívání dochovaných tištěných kancionálů literátským bratrstvem je díky poznámkám na přídeštích a předsádkách doloženo až pro 19. století. Katolická orientace bratrstva po roce 1620 byla dovršena někdy v polovině 18. století. K roku 1721 je datován soupis čtrnácti členů bratrstva (starých pánů literáků) kteří ještě v starém chrámu Páně Boha chválili a jakožto svému Stvořiteli věrně sloužili pod správou velebnýho pána Johanesa Fylkuku, dobře zřízeného faráře města dačickýho. Další seznam uvádí deset literátů, zvolených při obnově “úředníků” škapulířového bratrstva v roce 1756. Literáti v té době tedy nevystupovali jako samostatný spolek, ale pouze jako členové místního náboženského bratrstva, v němž zastávali tradiční roli (před)zpěváků. Na rozdíl od škapulířové konfraternity, zrušené v důsledku josefínských reforem z roku 1783, které ukončily činnost i většiny literátských sdružení v Čechách i na Moravě, však literáti v Dačicích přežili až do 19. století (nejmladší záznam v knize dačických literátů je datován až k roku 1882). Existovali totiž dál v rámci bratrstva Účinné lásky k bližnímu, zakládaného plošně císařským nařízením namísto starých, zrušených konfraternit. Podobný způsob přežití je dobře dokumentován na písemnostech literátského bratrstva v Hranicích na Moravě nebo ve Zlíně, podobně aktivních sdružení však na přelomu 18. a 19. století existovalo na Moravě více[2].

Kromě dvou výše uvedených rukopisných zpěvníků, které představují na Moravě ojedinělý typ pramenů, se z mladší epochy dačických literátů zachovala i část jejich písemností, dnes vytříděných v samostatném fondu v státním okresním archivu v Jindřichově Hradci[3]. Písemnosti dosud nejsou zcela zpracovány. Pro následující edici byly vybrány stanovy, které svým zněním odkazují právě ke zmíněnému bratrstvu Účinné lásky k bližnímu a mohly tedy vzniknout někdy v osmdesátých letech 18. století. Pocházejí však z mladšího rukopisu, sepsaného nejspíše v roce 1821, tomu alespoň napovídá srovnání písařských rukou. Edice je provedena podle běžných zásad, interpunkce tentokrát zůstala nezměněná, změnám se však nevyhnula kvantita hlásek a pravopis. Samotný obsah stanov bude rozebrán v obsáhlejší studii, věnované právě “životu po životě” literátských bratrstev.

Pravidla společnosti bratrské literácké,
při městě a chrámu Páně svatého Vavřince v Dačicích.


Obr.: Titulní strana mladší knihy literátského bratrstva v Dačicích
(Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, fond Bratrstvo literátů Dačice, nezpracováno).

Hlavní základ na němž následující pravidla založena jsou. Čest a chvála Boží a oučinlivá láska k bližnímu.

1.
Poněvadž čest a chvála Boží, a oučinlivá křesťanská láska k bližnímu, hlavní základ společnosti této bratrské jest, tehdáž společnost tato, jen z takových oudů pozůstávati má, kteří vždy na sobě pravou a nepřetvařenou (?) nábožnost, a čistotu mravů ukazují: a kteří nyní za takové uznaní a v společnost tuto přijmuti jsou, musejí hleděti aby:

2.
Při službách Božích, v chrámu Páně, vždy nalézti se nechali, a tu veřejnými modlitbami, a chvalozpěvy jiné ku pobožnosti vzbuzovali.
Poněvadž ale, pro všeliký, nevyhnutedlně potřebný obchod, a zaměstnání, nemožné jest, aby všickni spoluoudové, každodenné v chrámu Páně nalézti se nechali, tehdáž ukazuje pravidlo třetí.

3.
By v /n/eděli a ve svátek, z největšího dílu při ranních a odpoledních službách božích, všickni nalezti se dali, a sice hned při sezvánění, aby své modlitby a písně dříve než duchovní služby boží konati počne, skončiti mohli.

4.
Mají v chrámu Páně, vždy na to bedlivý pozor dáti, aby duchovní v konání (konaj) služeb božích nikoli zdržován, a neb turbirován nebyl.

5.
Co se zde o dnu svátečním praví, tejká se i také dnů všedních, jenom s tím rozdílem, že z jak hoře poznamenáním, poněvadž obchod rozličný zamezuje, jednomu neb druhému každodenně chrám Páně navštěvovati, se žádá, aby aspoň čtyři každodenně v chrámu Páně přítomní byli k vedení pobožnosti, předku toho může sloužiti oustné domluvení.

6.
Při veřejných procesích, má největší díl spolu oudů náležitě se nechat, a tu k pobožnosti musejí vždy takové písně, a modlitby, se zvolit, které obecnému lidu povědomé jsou, by všickni na takovej pobožnostii oučinlivý podíl užíti mohli.
Kdyby ale nějaké nové písně při jakýchkoliv případnostech uvedeny býti měli, tehdáž takové se vždy duchovnímu řiditeli předložiti mají, jemož o takový rozsudek (rosudek) učinniti přináleží.

7.
Při vejroční pobožnosti, když mše svaté za živé i mrtvé spolu oudy konané budou, musejí všickni spolu oudové bez rozdílu nalézti se nechat, jakož i k společném správě, u p/ana/ staršího, jenž buď skrze mladšího bratra všem svým spolubratřím, takový den a čas shromáždění oznámí.

8.
Jestli že by kdy společnost žádaná byla ku pohřbu, a zpívání hodinek, tak vyjednání to vždy u P. staršího státi se má (?), než se i za nešení mrtvého těla, i za zpívané hodinky obětovaný dárek složí, a v společný pokladnici zachová, až k vejročním oučtům, tak také musejí u nadřečeného p/ana/ staršího společný pláště zachované býti, jakož i svíce, obdržené při pohřbu, žádný pro sebe zanechati, nýbrž je do pokladnice odvést zav/á/zán jest.

9.
Jestli že by Bůh (Buch), kterého z spolu oudů z tohoto světa povolal, tehdáž mají všickni spolu bratří jej k hrobu doprovoditi, mrtvé tělo jeho nésti, a za něj hodinky konati, beze vší mzdy někdy očekávání.

10.
Každý jakékoliv jméno mající příjem, dar neb odporučenství, musí se do pokladnice společné odvésti, a tam až k vejročním oučtům zanechati, při samých však vejročních oučtech, má p/an/ starší na to hleděti, aby s nejmenší outratou vše zapraveno býti mohlo, aby vždy pro nenadálé potřeby v pokladnici jistá částka se nalézala.

11.
Jakož v chrámu Páně, a při pobožnostech veřejných, jeden každý oud společnosti této, pravou horlivost, nábožnost a bohabojnost, na sobě ukazovati má, tak také i při jakémkoli shromáždění i při každé příležitosti jest každý bratr zavázán, vždy tak se zachovati, aby ničemž, ani řečí, ani zpíváním (spivanim), ani nemírností jakúkoli, jinému ku pohoršení nebyl; mezi bratřími všemi, musí pravá, nerozdvojitelná křesťanská láska, která každému dobře chce (che), panovati. A jenom v této lásce založeném na lásce k svrchovanému Pánu Bohu, může onou společnost zachovati, a cíle svého, totiž; lásce k Bohu a k bližnímu přiměřené blaženosti dojíti.

12.
Při vejročním shromáždění, volí a neb potvrdí se p/áni/ starší oustním domluvení; oudové, kteří v společnost tuto bratrskou přijímané bývají, potvrdějí svou volnost k zachování pravidel těchto, podáním ruky bratřím, a podpisem vlastnoručním v knihu tuto. Pravidla tyto při vejročním shromáždění (schromaždění) čtené býti musí vždy, k lepšímu upamatování; a jestli že by se nalézali oudové společnosti této, bratrské, kteří by v svém živobytí, a v svém zachování pravidlám těmto odporovali, je nectili, podle nich se říditi nechtěli, tehdáž po opakovaném napomínání takový oud se společnosti vyvrže, a jeho jméno z bratrské knihy vyhlazeno, a vymazáno býti má.


Vladimír Maňas

1 Blíže viz Vladimír Maňas. Hudební tradice. In: Vladimír Nekuda (ed.). Dačicko, Telečsko, Slavonicko. Vlastivěda moravská, nová řada. Brno 2005. V tisku.
2 Tato problematika je doposud jen naznačena. Viz Vladimír Maňas. Literátská bratrstva na Moravě: dosavadní bádání, historický vývoj, specifika a otazníky. In: Klapil, Pavel –Pospíšil, Jiří (edd.), Miscellanea doctorandica. Olomouc 2004, s. 87-90.
3 SOkA Jindřichův Hradec, fond Bratrstvo literátů Dačice, nezpracováno. Fond obsahuje dva rukopisné sešity, oba obsahují totožné soupisy literátů od roku 1721, zněním stanov se však liší. K edici byl zvolen mladší rukopis. Znění starší verze stanov bude vzato v úvahu v naznačené studii.