verze pro tisk

Spolupráce Leoše Janáčka a Hudební matice Umělecké besedy do roku 1920


Oldřich Lána

 

Problematiku vztahu Leoše Janáčka a Hudební matice Umělecké besedy odborná literatura reflektuje[1], nikoliv však zcela vyčerpává a uzavírá. Nezpracované prameny, které jsou uloženy ve fondu Umělecká beseda[2] v Památníku národního písemnictví v Praze[3], by mohly naše téma více než obohatit. Kromě dochované korespondence, je vhodné zaměřit se na dohledání a začlenění zápisů ze schůzí jak Hudební matice, tak také Hudebního odboru Umělecké besedy[4]. Mezi těmito institucemi byla velmi úzká vazba a spolupráce. Ani zápisy ze schůzí na úrovni celé Umělecké besedy, kde měla Hudební matice i Hudební odbor své zastoupení, nebude na závadu probádat. Kapitola ohledně spletité spolupráce na korekturách Janáčkových děl před tiskem by ve výsledku zpracovávané problematiky neměla určitě chybět. Pochopitelně to není zdaleka vše.

Janáček spolupracoval s Hudební maticí v oblasti nakladatelské od roku 1916 do roku 1928 s jediným přerušením spolupráce ve správním roce 1919‒1920 z důvodu reorganizace tohoto nakladatelství. Zmíněná roční přestávka může být logickým mezníkem pro rozdělení celku na dvě nepříliš souměrné části, avšak racionálně vycházející z minulých událostí. I když skladatel začal v tomto směru spolupracovat s Hudební maticí až v roce 1916, byl nepochybně v kontaktu s některými jejími funkcionáři minimálně od roku 1908. V době do roku 1916 obdržel alespoň jednu nabídku na vydání díla u Hudební matice, což ozřejmí pozdější výklad. Tato dvě období můžeme nazvat první fází (1907‒1920) a druhou fází (1920‒1928) vzájemné spolupráce.

Náš příspěvek se zaměřuje primárně na fázi první, druhá fáze bude předmětem chystané disertační práce (případně dalších dílčích výstupů). Druhá fáze je mnohonásobně rozsáhlejší než období první, což vyplývá jednak z expanze Janáčkových tvůrčích, či uměleckých aktivit, a jednak z rozvoje činnosti samotného nakladatelství. Zejména ve dvacátých letech minulého století hrály klíčovou roli, kromě dalších pramenů, také zápisy ze schůzí Hudební matice, které by měly být uloženy ve výše zmíněném fondu, který patří k nejrozsáhlejším a nejobtížněji čitelným fondům Literárního archivu Památníku národního písemnictví vůbec. Čítá přes 700 kartónů, uchovává pozůstalost tří odborů (literárního, hudebního a výtvarného), ale i dokumenty ke správě Umělecké besedy a další archiválie (HANDLOVÁ ‒ KLÍNKOVÁ ‒ SLÁDEK, 1993). Fond je nyní lokalizován v Duchcově na zámku[5].

Spolek Umělecká beseda v Praze, sdružující významné umělce a intelektuály, byl založen roku 1863. Počátky vzniku spadají až do roku 1861. U vzniku tohoto spolku stála řada osobností, např. Ludevít Procházka, Bedřich Smetana, František Pivoda, Julius Grégr, Josef Wenzing, Vítězslav Hálek, Karel Jaromír Erben, Jan Evangelista Purkyně, Josef Mánes a řada dalších.[6]

Osm let po založení Umělecké besedy, v roce 1871, vznikl z popudu L. Procházky[7] a okruhu jeho přátel spolek Matice Hudební, který si kladl za cíl vydávat česká jevištní hudebně dramatická díla formou klavírního výtahu. Zpočátku šlo o bezplatné prémie pro členy tohoto spolku. Později se stalo z nakladatelské činnosti v podstatě podnikání a členům spolku byla nabídnuta sleva u pražské firmy F. A. Urbánek[8] na nově vydané publikace (MIKOTA 1933a, 99). První klavírní výtah, který Matice Hudební vydala v roce 1872, byl zasvěcen Bedřichu Smetanovi. Bylo publikováno 1. vydání klavírního výtahu opery Prodaná nevěsta, která se pochopitelně dočkala v následujících letech značných reedic (do roku 1907 celkem 8 vydání). Za dobu existence tohoto nakladatelského spolku bylo vydáno 8 klavírních výtahů s tím, že tyto klavírní výtahy byly vydány v letech 1872 až 1884. Zaměřili se na skladatele jako Bedřich Smetana, Karel Bendl, Norbert Javůrek[9], Josef Richard Rozkošný, Zdeněk Fibich[10]. Výběr kompozic je jednoznačný: Prodaná nevěsta, Lejla (1. a 2. díl), Moravské národní písně, Libuše, Svatojánské proudy, Starý ženich a Nevěsta messinská (SKÁCELÍK 1933, 117).

Matice Hudební dobrovolně zanikla v roce 1890. Chtěla tímto aktem podpořit existenci Umělecké besedy, která po předchozí dohodě převzala z majetku spolku 1469 publikací a 1022 zlatých v hotovosti. Nakladatelská činnost ale nezanikla. V letech 1890‒1907 byla soustředěna v Umělecké besedě, která v podstatě suplovala dosavadní nakladatelskou aktivitu tohoto spolku. V tomto období byla vydána díla následujících autorů: Bedřich Smetana, Karel Kovařovic, Václav Juda Novotný[11] a Richard Wagner[12]. Vyšlo celkem 30 publikací, a to buď jako reedice, nebo jako první vydání.  Jednoznačně dominují Smetanovy skladby (27 tiskovin).

Před rokem 1907, a ještě i v jeho průběhu, přešla plně nakladatelská činnost do kompetence Hudebního odboru Umělecké besedy. Někteří funkcionáři Hudebního odboru nebyli nakloněni této organizační změně, zřejmě i pro nával další práce, a žádali na schůzích Umělecké besedy, aby bylo pro nakladatelskou agendu zřízeno přeci jen samostatné nakladatelství s vlastní kanceláří a zaměstnaneckou silou. Přestože vedení spolku navrhnutou žádost vyslyšelo, původní intence zůstala nenaplněna.

Instituce Hudební matice Umělecké besedy (HMUB) jako samostatné nakladatelství bylo ustanoveno na valné hromadě Umělecké besedy v prosinci 1907, respektive po vánočních svátcích, 28. prosince 1907. Je naprosto zřejmé z další mnohem produktivnější činnosti, že tato změna posunula hudební nakladatelství dál. Nikoliv však až tam, kde by ho chtěli tehdejší funkcionáři mít. Usilovali o vytvoření moderního nakladatelství, které by nebylo vázáno na Uměleckou besedu tak jako doposud, a které by mělo formu akciové společnosti, popřípadě s. r. o. Tato transformace po roce 1918, kdy se fakticky vytvořily nové podmínky pro rozvoj v souvislosti s novým uspořádáním státu, nebyla vůbec realizována zejména z důvodu chybějícího kapitálu a pro obavy, že by Hudební matice mohla na budoucí komerční bázi ztratit své výhradně umělecké zaměření. Ve správním roce 1919‒20 nastala zásadní reorganizace nakladatelské platformy, aby se mohlo využít všech dosavadních možností, a pokud možno co nejefektivněji reagovat na nové výzvy (SKÁCELÍK 1933, 99‒123).

Než se dostaneme k prvotním kontaktům Janáčka a Hudební matice, stručně si shrňme její nakladatelskou činnost od roku 1907 do roku 1916. Během těchto deseti let vydala libreta, klavírní výtahy (pro dvě i čtyři ruce), rozbory (analýzy), knihy, písně s klavírem, partitury a hlasy (party). Mezi vydanými autory figurovalo dvacet skladatelů (u českých skladatelů[13] byly vždy vydány noty, u cizích[14] pouze libreta): Daniel F. E. Auber, Georges Bizet, Adrien Boieldieu, Josef Bohuslav Foerster, Ferdinand Hérold[15], Vítězslav Novák, Giovanni Battista Pergolesi, Gioachino Rossini, Bedřich Smetana, Carl Maria von Weber, Zdeněk Fibich, Karel Kovařovic[16], Antonín Dvořák, Otakar Ostrčil, Václav Štěpán[17], Josef Suk, František Škroup, Ladislav Vycpálek, Richard Wagner, Jaroslav Novotný[18]. Zbylou část tvořili autoři knih o hudbě, hudebních rozborů a jeden výtvarník: Karel Hůlka[19], Jan Löwenbach[20], Otakar Nebuška[21], Karel Hoffmeister[22], Václav Štěpán, Otakar Šourek, Hugo Boettinger.

Měli bychom poznamenat, že i přesto, že je v tomto přehledu dvacet skladatelů, neznamená to, že za zmíněné období bylo vydáno pouze dvacet děl. Včetně reedic bez libret, knih a rozborů bylo vytištěno přes padesát publikací skladeb českých autorů. V soupisu vydaných kompozic Hudební matice Umělecké besedy Janáčkovo dílo chybí až do roku 1916. Nebylo vydáno, ačkoliv nabídku na vydání díla skladatel skutečně před tímto rokem obdržel.

Vraťme se nyní do správního roku 1907‒1908, do doby vzniku časopisu Hudební revue a Hudební matice. Právě tam začínají první kontakty Janáčka s jejími funkcionáři, kteří působili jednak v Hudebním odboru UB, ale také v kanceláři Hudební matice (BmJA, sign. B90). Hudební revue[23] byla orgánem Hudebního odboru. Janáček zmíněný časopis odebíral a několikrát do něj přispíval. V okruhu redakce Hudební revue pracoval Otakar Nebuška, který oslovil skladatele dopisem 5. května 1908. Žádal jménem redakce, aby skladatel urgoval na Klubu přátel umění v Brně[24] zodpovězení jeho lístku. Dále o zaslání jednoho exempláře klavírního výtahu Její pastorkyně (JW I/4) a o skladatelovu podobiznu s jeho podpisem. To vše pro účely chystaného článku o výše zmíněné opeře v souvislosti s jejím prvním vydáním v podobě klavírního výtahu[25] (BmJA, sign. A3449). Po půl roce dialog pokračuje, neboť záležitost nebyla uspokojivě dořešena. Kromě jiného, Janáček odmítl svoji fotografii podepsat a byl opětovně vyzván k připojení podpisu, rovněž k případné urgenci autora článku Huberta Doležila[26], který se shodou okolností v tu dobu přestěhoval do Brna (BmJA, sign. A307). V roce 1911 Janáček zapůjčil redakci Hudební revue, prostřednictvím Artuše Rektoryse[27], osobní korespondenci s Antonínem Dvořákem (dopisy přijaté) pro účely připravovaného poprázdninového čísla. Nebuška posléze řediteli brněnské varhanické školy poděkoval a při této příležitosti ho požádal o nějaký příspěvek o mistru Dvořákovi, neboť se přeci jenom osobně znali (BmJA, sign. A3447). V následujícím roce vyvrcholily boje za umělecký odkaz Antonína Dvořáka uveřejněním Protestu v pražských denních listech 15. prosince 1912, jehož signatáři byli významné osobnosti tehdejšího českého uměleckého světa. Bojovali zejména proti lidem v okruhu dvou časopisů: Smetana[28] a Česká kultura[29] (Pečman 1992, 85). Janáček Protest nepodepsal, ačkoliv mu Umělecká beseda nabídla tuto možnost. Byl přesvědčen, že se podpisem ničeho nedosáhne (BmJA, sign. D1553). 

Na počátku školního roku 1913-1914, kdy Janáček prakticky započal svůj 32. rok ve funkci ředitele brněnské varhanické školy[30], dostal dle dochované korespondence, 18. září 1913, vůbec první nabídku na vydání díla u Hudební matice Umělecké besedy. Nabídka na vydání sboru 70.000 ( JW IV/36) přišla v Nebuškově dopisu, který upozorňuje, že tantiéma činí 10% z prodejní ceny jednoho výtisku, a že dílo by bylo možné zařadit do uzávěrky na příští rok (1914). Dílo však vydáno nebylo, důvody zůstávají neznámy. Hudební matice vydala sbor 70.000 až ve správním roce 1922‒23. Dále se dovídáme, že Janáček před 31. srpnem 1913 odeslal redakci Hudební revue oba díly nauky o harmonii[31], které „čekaly“ na referát od Karla Steckera[32] (BmJA, sign. D110). Téměř šedesátiletému skladateli přišlo vyúčtování příspěvků do Hudební revue[33] na korespondenčním lístku 8. dubna 1914 ve výši 7, 75 korun. Oznamují, že částku použili na úhradu předplatného tohoto časopisu (BmJA, sign. A435). 

Janáčkův umělecký i osobní život dostal nový silný impulz v pátek 26. května 1916. V Národním divadle Karel Kovařovic provedl Její pastorkyňu, které se tímto otevřela perspektivní budoucnost. Funkcionáři Hudební matice v čele s Nebuškou rychle pochopili význam díla a během pražské premiéry jednali osobně se skladatelem o jeho vydání (BmJA, sign. A490). Jednalo se o druhé vydání českého klavírního výtahu Její pastorkyně, první vydání, jak již víme, vydal před osmi lety brněnský Klub přátel umění. Po Janáčkově svolení se Hudební matice obrátila na KPU a žádala navrhnutí podmínek, za kterých by byli ochotni odprodat již hotové desky k tisku, určitý počet hotových klavírních výtahů a zároveň postoupit veškerá práva k dílu. K žádné shodě mezi oběma institucemi nedošlo až do podzimu 1916. Hádky o cenu žádaných věcí trvaly v podstatě čtyři měsíce po pražské premiéře Její pastorkyně a zdaleka jim nebyl konec. Na ceně žádaných věcí se sice písemně dohodli koncem měsíce září 1916 a KPU odeslal do Prahy 199 výtisků klavírního výtahu „Pastorkyně“ i právo na převzetí desek k tisku. Hudební matice smlouvu následně nepodepsala. Nezaplatila ani za obdržené výtisky díla, ani za tiskací materiál. Proto Klub přátel umění do poloviny ledna 1917 neviděl od pražského hudebního nakladatelství ani korunu (GRYCOVÁ 2008, 52‒53).

Došlo ke komplikacím s předáním desek k tisku, které ležely od roku 1908 ve skladu lipské nakladatelské firmy Engelmann & Mühlberg, u které si KPU objednal vytištění prvního vydání klavírního výtahu Její pastorkyně (BmJA, sign. D124). Německá byrokracie komplikovala situaci ohledně přenášení kovových předmětů z místa na místo, rovněž kladla překážky při převodu tohoto materiálu z jedné firmy na druhou (Breitkopf)[34], ačkoliv druhá firma fakticky působila v tomtéž městě. Hudební matici v závěru roku 1916 nezbývalo nic jiného, než řešit tento problém, který byl příčinou hlavních neshod při plnění závazných podmínek. Jenže ani pak funkcionáři Hudební matice peníze neposlali a až na dožadování a výhružky Klubu přátel umění z ledna 1917, se najednou pražští hudební nakladatelé odhodlali věc písemně osvětlit a peníze poslat. Zaslaný obnos činil 997 korun a 50 haléřů (500 korun za tiskací desky, 497. 5 za 199 klavírních výtahů). Vzájemný spor byl po podpisu smlouvy definitivně zažehnán (BmJA, sign. D160).  

V období po pražské premiéře Její pastorkyně Janáček jednal s vídeňským hudebním nakladatelstvím Universal Edition[35]. Ředitel nakladatelství, Emil Hertzka[36], měl rovněž vážný zájem ohledně vydání klavírního výtahu Janáčkovy třetí opery. Janáček se Hertzkou osobně znal a návrhu Universální Edice byl velmi nakloněn. Funkcionáři Hudební matice, zejména Otakar Nebuška a Jan Löwenbach, Janáčka od spolupráce s Hertzkou důrazně odrazovali. Neměli o Hertzkovi valné mínění, ani o celé Univerzální Edici. Důrazně doporučili skladateli mohučské nakladatelství Schott[37], které bylo známým vydavatelem Wagnera a později i Korngolda[38], a s tímto nakladatelstvím navázali ihned kontakt (BmJA, sign. D229). Janáček si návrh tohoto nakladatelství vyslechl. Nakonec se ale rozhodl vsadit na spolupráci s Universal Edition. Byla jednak blíž, jednak věřil, že se Hertzka Pastorkyni „oddá“, jak dříve slíbil. Skladatel byl natolik přesvědčen o Hertzkových schopnostech, že mu operu plně a bez výhrad svěřil do péče (BmJA, sign. D1560). Mohučský Schott nabídl Janáčkovi z počátku lepší smluvní podmínky než Hertzka. Schott pro sebe žádal pouze 15 % z provozních tantiém. Po vyrovnání se s překladatelem libreta (M. Brodem), skladateli by mohlo zůstat 70% tantiém z prodejní ceny jednoho výtisku (BmJA, sign. D232). Z tohoto důvodu Janáček žádal Universální Edici, za předpokladu přenechání práv k dílu, aby smluvní podmínky přizpůsobili nabízeným podmínkám Schottovým. Zároveň žádal Hudební matici, aby nově nabyté desky k tisku zapůjčili za určitých podmínek Universální Edici, aby se mohlo rychleji tisknout. Tím započaly velmi vleklé smluvní a obchodní spory s vídeňskou konkurencí. Kromě toho se připravoval klavírní výtah Janáčkovy opery Výlet pana Broučka do měsíce (JW I/6), který měl být vydán u lipského Breitkopfa. Tato opera je první částí Janáčkovy operní bilogie Výlety páně Broučkovy (JW I/7). Druhou část se rozhodl zkomponovat až ex post. První část odmítlo Národní divadlo provést pro obtíže výpravy a Janáček si odvezl partituru z Prahy v únoru 1917. Doma ho napadlo zakončit „Výlety“ podle vzoru Svatopluka Čecha[39], „Výletem do XV. století“. S touto prací byl hotov v závěru roku 1917 a v následujícím roce operu ještě revidoval.[40]

Hudební matice Umělecké besedy vydala klavírní výtah Její pastorkyně počátkem května 1917 a zaslala skladateli šest kusů prvních výtisků (BmJA, sign. A654, A661). Tím ale věc nebyla zdaleka skončena. Janáček v průběhu jednání s Hudební maticí ohledně vydání druhého českého klavírního výtahu Její pastorkyně, tj. od roku 1916, neustále požadoval, aby Nebuška zařídil připravení řádné smlouvy, která by této záležitosti dala pevnou právní formu, a na které by se mohli zároveň shodnout. Toho se však nedočkal, a tak na přelomu dubna, května 1917 pověřil právního zástupce JUDr. Felixe Rudiše[41], aby se ujal iniciativy a zaslal Hudební matici návrh smlouvy. Mezitím Hudební matice zaslala skladateli písemnou smlouvu, která se dle jeho slov „příčila“ smlouvě s Universal Edition, tudíž ani náhodou na ni nemohl přistoupit. Navíc upozorňuje, že smlouvu s vídeňským nakladatelstvím mu pomáhali revidovat panové Nebuška a Löwenbach (BmJA, sign. D1577). Hudební matice obdobně odmítla akceptovat smlouvu, kterou jim zaslal doktor Rudiš k podpisu. Jednání tak ztroskotala a do konce roku 1917 nenastal žádný obrat, ba ani náznak obratu. Nicméně, pražské hudební nakladatelství začalo směle klavírní výtah Její pastorkyně bez vzájemné smlouvy prodávat. Janáčkovi poukázalo 478 korun 14. ledna 1918 za prodaných 478 výtisků klavírního výtahu do 31. října 1917. Vyplacení tohoto honoráře se uskutečnilo až o měsíc později, 5. února 1918 (BmJA, sign. D151, A715). Tím se vzájemná krize ještě prohloubila. Skladatel odmítl zaslané peníze kvůli neuzavřené smlouvě a vrátil po uhrazení poštovních výloh 470 korun zpět na pokladnu Hudební matice 5. března 1918. Janáček vyjádřil nespokojenost s výší vyúčtovaného honoráře v dopise z 3. února 1918 a zároveň naznačil vlastní představy ohledně obchodních záležitostí. Dle jeho názoru by bylo vhodné prodávat jeden exemplář za 30 korun. Při nákladu 2000 výtisků, které by bylo údajně možné u nás prodat, mohl by obdržet z utržených 60 000 korun jako honorář 20 000 korun. Kdyby byly vydány v budoucnu u Hudební matice Výlety páně Broučkovy v nákladu dvou tisíc výtisků, žádal by oněch 20 000 korun (BmJA, sign. B199).

Antonín Šilhan odpověděl na Janáčkův dopis 8. února 1918. Konstatoval, že skladatel zřejmě nemá přehled o finančních poměrech Hudební matice. Dodal, že i přesto, že prodejnost klavírního výtahu Její pastorkyně je nejvyšší z nově vydaných oper, prodalo se ne více než 500 výtisků. Nemohli si tedy dovolit prodávat klavírní výtah za 30 korun jako německé nakladatelství s mezinárodním odbytem. Ani náklad dvou tisíc výtisků nebyl reálný kvůli náročnosti investice a efektivní alokaci kapitálu. Záměrem Hudební matice byly nízké ceny a vydávání děl, který by jinde jen těžko sháněla nakladatele (BmJA, sign. D153).

Po úspěšné vídeňské premiéře Její pastorkyně 16. února 1918, se smluvní neshody nikam neposunuly. V následujících čtyřech měsících nastalo v této záležitosti naprosté ticho, které ukončila Janáčkova poznámka v dopise pro Jana Löwenbacha 21. června 1918. Skladatel žádal, aby pánové z Hudební matice konečně urovnali otevřený spor ohledně „Pastorkyně“ (STOLAŘÍK 1958, 383). Další písemnou komunikaci lze vysledovat na podzim, kdy Nebuška ostře odsoudil Janáčkovo jednání (BmJA, sign. D170). Janáček si pochopitelně nenechal nic líbit a odpověděl na Nebuškův dopis za tři dny, 23. října 1918. Skladatel explicitně zdůraznil několik bodů: za prvé, Umělecká beseda doposud s ním neuzavřela smlouvu ohledně klavírního výtahu Její pastorkyně na vzdor mnoha urgencím a za druhé, výtisky „Pastorkyně“ prodává a neposílá peníze (BmJA, sign. B2385). Popisovaná situace se odehrála přímo v době vzniku Československé republiky. Všeobecné obrovské nadšení, které vyvolal vývoj tehdejších politických událostí, posunul do listopadu i Janáčkovo další jednání s Hudební maticí. Nebuška s Antonínem Šilhanem zareagovali na skladatelův poslední říjnový dopis 10. listopadu 1918. Podle jejich názoru Janáček poskytl Hudební matici všechna vydavatelská práva k českému klavírnímu výtahu Její pastorkyně už tím, že podepsal smlouvu s Universální Edicí, neboť v této smlouvě je výše naznačené již obsaženo. Nic na tom nemění skutečnost, že zaslanou smlouvu z 30. dubna 1917 dosud nepodepsal. Dále upozorňují, že honorář ve výši 478 korun byl fakticky vyplacen. Vzhledem k tomu, že byl později vrácen ve výši 470 korun, má skladatel tuto částku u Hudební matice k dobru na svém vlastním účtu. Prohlašují, že jsou neustále k službám a rádi by vydali jeho písně a sbory (BmJA, sign. D172). Janáček neodpověděl. Funkcionáři Hudební matice se tedy rozhodli, že po deseti dnech mlčení zašlou nové, aktuální vyúčtování. Autorský honorář činil stále 1 korunu za prodaný výtisk. S přebytkovými 470 korunami na Janáčkově účtu výsledná částka činila 651 korun a byla připravena k vyplacení. Z toho vyplývá, že v následujícím účtovacím období se prodalo dalších 181 výtisků Její pastorkyně. Zároveň žádali skladatele o informaci, jak si přeje onu částku vyplatit (BmJA, sign. A715).

Janáček se rozhodl po jedenácti dnech mlčení přeci jen zareagovat, ještě bez vědomí nově zaslaného vyúčtování. Tón dopisu nezačíná příliš optimisticky. Skladatel zopakuje, že smlouvu mu redigovali pánové z Umělecké besedy, a on sám nic dalšího do smlouvy nepřidával. Smlouva údajně mluví pouze o jednom jediném vydání druhého českého klavírního výtahu (první vydal KPU). V rukou má potvrzený opis smlouvy od pana Nebušky. Pokud všichni stojí na původní smlouvě s Universální Edicí, žádá, aby mu na tomto podkladě vyhotovili smlouvu novou. Zdůrazňuje, že hádkám by už mohlo být konečně konec. Peníze tehdy nepřijal, neboť nebylo vzájemné shody. Funkcionářům tohoto nakladatelství opět vyčítá, že prodávají a řádně neúčtují. Je připraven ke smíru a žádá o rychlé vyřízení sporné záležitosti (BmJA, sign. B2386). V době po odeslání dopisu Janáček musel zjistit, že přišlo nové vyúčtování. Doplňuje předchozí dopis 24. listopadu 1918. Poznamenává, že když Hudební matice přistoupí na jeho smlouvu s Universální Edicí o klavírním výtahu Její pastorkyně, přijme zaslaný obnos (BmJA, sign. B2387).

Přestože korespondence k završení nastíněného problému chybí, z dalšího vývoje událostí logicky vyplývá, že Hudební matice Umělecké besedy na smluvní podmínky určitě přistoupila a spor byl zažehnán. Tuto teorii podporuje také fakt, že Janáček udržoval osobní, přátelský vztah (a kontakt) s Otakarem Nebuškou během let 1919, 1920, etc.

Prakticky tímto rokem (1918) se uzavřela kapitola vzájemné spolupráce ohledně vydávání Janáčkových děl tiskem, neboť v následujícím správním roce (1919‒1920) proběhla klíčová reorganizace Hudební matice, která až na drobné výjimky utlumila veškerou nakladatelskou aktivitu. Důvody reorganizace byly jednoznačné: snaha přizpůsobit se novému politickému prostředí a využít jeho potenciálu, zvýšit efektivitu nakladatelské a administrativní činnosti, zvýšit počet zaměstnanců a rozsah publikační činnosti, zavést půjčovní poplatky za vydaný notový materiál a expanzi českých titulů do zahraničí, komunikovat s mezinárodní veřejností, zvát významné zahraniční osobnosti do Československa a v neposlední řadě zlepšit ekonomickou, či finanční situaci samotného nakladatelství.

Funkcionáři Umělecké besedy původně zamýšleli vytvořit moderní nakladatelství s koncentrací soukromého kapitálu a stát se nezávislou institucí. Jak víme z předchozího výkladu, záměr nebyl nikdy zrealizován a Hudební matice zůstala vázána na Uměleckou besedu „napořád“. Reorganizace byla kvůli zajištění standardního chodu v dalších letech nevyhnutelnou nutností. Časopis Hudební revue, který fungoval jako orgán Hudebního odboru, a který byl od druhého ročníku vydáván nákladem Hudební matice, zanikl v roce 1920. Nahradil jej od správního roku 1920‒1921 nově založený časopis Listy Hudební matice (později Tempo – Listy hudební matice[42]), který přestavoval orgán tohoto nakladatelství.

V době reorganizačních aktivit Janáček příležitostně korespondoval s Otakarem Nebuškou, který od prosince 1918 do května 1920 pracoval na Ministerstvu zásobování lidu. Z dochované korespondence vyplývá, že čas od času zásoboval i skladatele různými naturáliemi (BmJA, sign. D1578-D1580).[43]

Po necelých 38 letech, v roce 1919, Janáček ukončil ředitelování v brněnské varhanické škole a zároveň intenzivně připravoval transformaci této vzdělávací instituce spolu s hudební školou Besedy brněnské do nového lukrativnějšího projektu: brněnské konzervatoře.[44] Z tohoto důvodu zajížděl často do Prahy na různé ministerské schůze, takže měl nepochybně přehled i o tom, co se v Hudební matici, či Umělecké besedě (obecně), právě děje. Zajížděl tam také kvůli situaci s „Broučkem“ v Národním divadle.[45] S Prahou rozhodně kontakt neztratil. V září 1919, v době reálného vzniku brněnské konzervatoře, byl Janáček jmenován jejím prvním ředitelem, následně i profesorem skladby. Ředitelování na konzervatoři si však moc dlouho neužil, neboť ke dni 22. března 1920 došlo k jejímu postátnění a od nového školního roku ho ve funkci vystřídal jeho žák Jan Kunc[46].

Právě rok 1920 je pomyslným mezníkem, který racionálně odděluje obě období vzájemné spolupráce: 1907–1920 a 1920–1928. Druhé období je jednoznačně mnohem intenzivnější, neboť se zde projednávala generální smlouva s Hudební maticí, vycházelo velké množství skladeb, dochované korespondence je nesporně více, také více účetních dokumentů, probíhalo více korektur děl, více schůzí a jednání, skladatelových návštěv Prahy, organizačních záležitostí, recepcí, atd. Co se týká smluvních dohadů a sporů s Hudební maticí, druhé období není žádnou výjimkou. Snad vrcholem Janáčkovy nespokojenosti s průběhem obchodních záležitostí bylo jednání o smlouvě na Sinfoniettu (JW VI/18). Přesto se dá říci, že skladatel byl s funkcionáři Hudební matice hodně zadobře a kancelář jejich nakladatelství v budově Umělecké besedy rád navštěvoval během pražských pobytů.

 

Bibliografie

 

GRYCOVÁ, Kristýna. 2008. Klub přátel umění v Brně a Leoš Janáček. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

HANDLOVÁ, Šárka – KLÍNKOVÁ, Hana – SLÁDEK, Miloš – ŠTURSOVÁ, Jana. 1993. Archív Umělecké besedy. Předběžný soupis. Strojopis. Praha: Památník národního písemnictví.  

LÁNA, Oldřich. 2012. Leoš Janáček a Hudební Matice Umělecké Besedy (1908–1920). Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

MACEK, Petr (red.). 2008. Český hudební slovník osob a institucí. Retrieved April 20, 2013 from <http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/>.

MIKOTA, Václav. 1933a. Hudební Matice Umělecké Besedy. Její vznik, vývoj a vyhlídky s chronologickými přehledy. In SKÁCELÍK, František (red.). 1933. Sedmdesát let Umělecké besedy 1863‒1933. Praha: Umělecká beseda, s. 99‒123.

MIKOTA, Václav. 1933b. Leoš Janáček a Hudební Matice. In SKÁCELÍK, František (red.). 1933. Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933. Praha: Umělecká beseda, s. 190‒194. 

NADACE LEOŠE JANÁČKA. 2013. Leoš Janáček v datech.  Retrieved April 20, 2013 from <http://www.janacek-nadace.cz/cz/leos-janacek-v-datech_8.htm>.

PATERA, Jaroslav. 1933. Dějiny Hudebního odboru Umělecké Besedy 1913-1932. In SKÁCELÍK, František (red.). 1933. Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933. Praha: Umělecká beseda, s. 5-27.  

PEČMAN, Rudolf. 1992. Útok na Antonína Dvořáka. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity.

PŘIBÁŇOVÁ, Svatava. 1984. Leoš Janáček. Praha: Horizont.

PŘIBÁŇOVÁ, Svatava. 1990. Hádanka života: dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Brno: Opus musicum.

PŘIBÁŇOVÁ, Svatava. 2007. Thema con variazioni: korespondence s manželkou Zdeňkou a dcerou Olgou. Praha: Editio Bärenreiter.

ROOT, Deane (ed.). 2013. Grove Music Online. Retrieved April 20, 2013 from  <http://www.oxfordmusiconline.com>.

SKÁCELÍK, František (red.). 1933. Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933. Praha: Umělecká beseda.   

STOLAŘÍK, Ivo. 1958. Jan Löwenbach a Leoš Janáček. Vzájemná korespondence. Opava: Slezský studijní ústav.

ŠTĚDROŇ, Bohumír ‒ ČERNUŠÁK, Gracian ‒ NOVÁČEK, Zdenko (red.). 1963. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý. A‒L. Praha: Státní hudební vydavatelství.

ŠTĚDROŇ, Bohumír ‒ ČERNUŠÁK, Gracian ‒ NOVÁČEK, Zdenko (red.). 1965. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý. M-Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství.

ŠTĚDROŇ, Miloš ‒ VYSLOUŽIL, Jiří ‒ ZAHRÁDKA, Jiří. 2009.  Leoš Janáček. Retrieved April 20, 2013from<http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=2192>.

TYRRELL, John ‒ SIMEONE, Nigel ‒ NĚMCOVÁ, Alena ‒ STRAKOVÁ, Theodora. 1997. Janáček's Works: a catalogue of the music and writings of Leoš Janáček. Oxford: Clarendon Press.

TYRRELL, John. 2006. Janáček: Years of a Life. Volume I (1854-1914). The Lonely Blackbird. London: Faber and Faber.

TYRRELL, John. 2007. Janáček: Years of a Life. Volume II (1914-28). Tsar of the Forests. London: Faber and Faber.  

ZAHRÁDKA, Jiří. 2005. Výlety páně Broučkovy – kapitoly ke genezi a recepci Janáčkovy opery. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita.

 

Seznam zkratek

BmJA, sign. (Signatura jednotky korespondence, která je uložena v Janáčkově archivu Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně. Přikláním se k mezinárodně užívané zkratce BmJA = Brno museum Janacek’s Archive).

ČSHSOI (Československý hudební slovník osob a institucí)

HOUB (Hudební odbor Umělecké besedy).    

HMUB (Hudební matice Umělecké besedy).

JW (Janáček’s Works; odkaz na Janáčkovo dílo v katalogu děl z roku 1997).   

KPU (Klub přátel umění v Brně).

LA PNP (Literární archiv Památníku národního písemnictví).

 


[1] PATERA 1933, MIKOTA 1933, STOLAŘÍK 1958, ČSHSOI 1963, ČSHSOI 1965, ZAHRÁDKA 2005, TYRRELL 2006, TYRRELL 2007, GRYCOVÁ 2008, LÁNA 2012, etc.

[2] Fond Umělecká beseda je možné dohledat např. v databázi LA PNP Průvodce po fondech literárního archivu (http://pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/cs/pruvodce-po-fondech-la-seznamy.php?id=1836&sk=u), nebo v databázi MVČR Archivní fondy a sbírky v České republice (http://aplikace.mvcr.cz/archivni-fondy-cr).  

[3] Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1.

[4] Obě instituce sídlily do roku 1923 v budově Umělecké besedy na Jungmannově třídě, Praha 1 (Thun-Salmův palác). Celou parcelu včetně domů (budov) koupily v roce 1923 Škodovy závody a Umělecká beseda se musela začít stěhovat. Škodovy závody získaly 2. srpna 1924 povolení na zbourání Thun-Salmova paláce, v jehož prostorách byl postaven do 1. září 1926 Palác Škodových závodů. Nyní zde sídlí Magistrát hlavního města Prahy (Zdroj: http://www.langweil.info/200711297661/Palac-Skodovych-zavodu.html).

[5] Státní zámek Duchcov. Náměstí Republiky 9, 419 01 Duchcov. Badatelna zde není, objednaný materiál ke studiu se vozí do Literárního archivu Památníku národního písemnictví.

[6] ČSHSOI 1965, 812. Vybrané osobnosti, které jsme uvedli jako výběr ze zakladatelů Umělecké besedy v Praze, prakticky reprezentují zástupce napříč generacemi. Jako příklad si uveďme jejich věk v roce 1863: L. Procházka (26 let), V. Hálek (28 let), J. Grégr (32 let), B. Smetana (39 let), F. Pivoda (39 let), J. Mánes (43 let), K. J. Erben (52 let) J. Wenzig (56 let), J. E. Purkyně (76 let). Na tomto příkladu je vidět, že mezi nejmladší a nejstarší osobností je věkový rozdíl 50 let. 

[7] Jan Ludevít Procházka (1837‒1888), právník, úředník, hudební redaktor, nakladatel, pedagog, sbormistr, dirigent, skladatel, organizátor, klavírista, žák Bedřicha Smetany ve hře na klavír, zakladatel nakladatelského spolku Matice Hudební (nikoliv Hudební matice).  

[8] František Augustin Urbánek (1842‒1919), nakladatel a knihkupec, významná osobnost tehdejšího pražského kulturního života. V r. 1872 si otevřel vlastní nakladatelství.

[9] Norbert Javůrek (1836-1880), lékař a skladatel, známý především harmonizací Sušilových Moravských národních písní

[10] Tito autoři patřili ke generaci skladatelů 20. až 50. let 19. století (*1824, *1838, *1839, *1833, *1850).

[11] Václav Juda Novotný (1849-1922), publicista, skladatel, houslista, přítel B. Smetany a A. Dvořáka.

[12] V roce 1907 bylo vydáno libreto Bludného Holanďana.

[13] Jedná se o skladatele, kteří se všichni narodili v 19. století. Nejstarší z nich byl F. Škroup (*1801), nejmladší V. Štěpán (*1899). V této době, tj. od r. 1907, nežil již Škroup, Smetana, Fibich, ani Dvořák. Vzhledem k tomu, že mluvíme o jedenácti českých skladatelích, vydaná většina z nich (7) představovala dobovou kompoziční tvorbu.   

[14] Jedná se o libreta osmi, v této době již nežijících, skladatelů z 18. a 19. století. Nejstarší z nich byl G. B. Pergolesi (*1710) a nejmladší G. Bizet (*1838). Poslední žijící z nich byl R. Wagner (+1883), který přežil Bizeta o 8 let.

[15] Louis Joseph Ferdinand Hérold (1791‒1833), francouzský skladatel, autor zejména oper, baletní hudby, klavírních kompozic a komorních děl. Ve správním roce 1907‒08 HMUB vydala libreto jeho tříaktové opery comique Zampa, která měla premiéru 3. května 1831 v L'Opéra Comique v Paříži.   

[16] Karel Kovařovic (1862‒1920), dirigent, skladatel, šéf opery ND Praha. Po intervenci manželů Veselých (Marie Calma MUDr. František Veselý) se ujal za určitých podmínek Její pastorkyně, revidoval ji, nastudoval a premiéroval 26. května 1916. Řídil také reprízy tohoto díla. Má nesporný podíl na Janáčkově tehdejším úspěchu. Janáček mu ale „křivdy na něm spáchané“ nikdy neodpustil a po Kovařovicově smrti ostře vystupoval proti vyplácení 1% tantiémy z představení „Pastorkyně“ pí Kovařovicové, která na něm chtěla údajně „vymámit“ 60.000 korun. Nepřímo odmítl i Kovařovicovy úpravy této opery (STOLAŘÍK 1958, 396‒397).

[17] PhDr. Václav Štěpán (1899‒1944), klavírista, hudební vědec, kritik, skladatel, pedagog, organizátor, funkcionář Umělecké Besedy a manžel věhlasné klavíristky Ilony Kurzové.

[18] Jaroslav Novotný (1886‒1918), pedagog, skladatel, sbormistr, korepetitor, publicista, žák V. Nováka, K. Steckera, O. Hostinského, Z. Nejedlého a R. Frimla. 

[19] Karel Hůlka (1853‒1929), hudební spisovatel, kritik, redaktor Dalibora a pedagog. Přispíval např. do Dalibora, Cyrila a Hudební revue. 

[20] JUDr. Jan Löwenbach (1880‒1972), pseud. J. L. Budín, právník-advokát, funkcionář Umělecké besedy, Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (Československá sekce), Spolku pro moderní hudbu v Praze, redaktor, kritik, organizátor kulturních událostí, libretista, odborník na autorské právo, spoluzakladatel OSA a Klubu českých skladatelů.

[21] Otakar Nebuška (1875‒1952), právník, finanční rada, zástupce tajemníka poslanecké sněmovny, ministerský úředník, funkcionář Umělecké besedy v Praze, Hudebního odboru UB, Hudební matice UB, skladatel, kritik, editor, tvůrce klavírních výtahů, organizátor kulturních událostí. Udržoval dlouholetý písemný i osobní kontakt s Leošem Janáčkem, kterému připravil k tisku klavírní výtah opery Její pastorkyňa, později i Amara. Podílel se rovněž na korekturách dalších Janáčkových kompozic. V letech 1907‒1925 připravil k tisku většinu hudebních děl vydaných u HMUB. Ve druhé polovině 20. let 20. století Nebuška přestává být s Janáčkem v intenzivním kontaktu, tak jako doposud, a jeho funkci přebírají jiní (zejména bratři Václav a Jan Mikotovi, J. Löwenbach, V. Štěpán, B. Vomáčka, ad.). Drtivá většina Nebuškových písemných styků s Janáčkem se odehrála do r. 1925.

[22] Karel Hoffmeister (1868‒1952), varhaník, klavírista, pedagog, profesor a rektor mistrovské školy pražské konzervatoře, redaktor a kritik.

[23] Hudební revue, české hudební periodikum vycházející v letech 1908‒1920, orgán Hudebního odboru Umělecké besedy. Kromě prvního čísla, které vyšlo ještě nákladem HOUB, vycházela všechna ostatní čísla nákladem HMUB desetkrát za rok. Hlavními redaktory byli K. Stecker a K. Hoffmeister. Poslední dvě čísla redigoval O. Šourek, J. Löwenbach a O. Zítek.

[24] Klub přátel umění v Brně, spolek uměnímilovných intelektuálů, vznik spadá do konce r. 1899, činnost zahájil 14. ledna 1900. Janáček se svým žákem Janem Kuncem tuto instituci reorganizovali v roce 1905. Začal se proto dělit na tři odbory: hudební, literární a výtvarný. Janáček vykonával předsedu KPU v letech 1909‒1911. Klub přátel umění byl transformován do Spolku výtvarných umělců Aleš v roce 1919.

[25] Klub přátel umění vydal klavírní výtah Její pastorkyně s Janáčkovými novými korekturami a s dedikací: „Na paměť Olgy Janáčkové“ 18. března 1908 (Zdroj: http://www.janacek-nadace.cz/cz/leos-janacek-vdatech_8_0/1905-az-1918-skladatel_1908.htm).

[26] Hubert Doležil (1876‒1945), středoškolský profesor, sbormistr a skladatel, žák Josefa Nešvery. Přestěhoval se v roce 1908 do Brna, kde žil do roku 1914.

[27] Artuš Rektorys (1877‒1971), bankéř, ředitel Pražské úvěrní banky (od 1937), redaktor, editor a kritik. Po Janáčkově smrti vydal skladatelovy dopisy pod názvem Dopisy Leoše Janáčka A. Rektorysovi (Praha 1934), v roce 1949 edici Korespondence Leoše Janáčka s Artušem Rektorysem. Rektorys vědomě cenzuroval některé pasáže vlastních dopisů Janáčkovi, a proto v tištěném vydání z roku 1949 tyto pasáže chybějí, což lze zjistit komparací s dochovanými prameny (korespondencí).

[28] Smetana, odborný hudební časopis s ideovým vyhraněním vycházející v letech 1910‒1927, orgán skupiny kolem Zdeňka Nejedlého. Redigoval jej zejména Artuš Rektorys, Josef Bartoš, Hubert Doležil. Vycházel v Praze po celou dobu existence nákladem A. Rektoryse. V redakční radě časopisu působil V. Helfert, Z. Nejedlý, A. Rektorys, O. Zich, J. Bartoš, H. Doležil a C. Sychra.

[29] Česká kultura, uměnovědný časopis, vycházející v letech 1912‒1914 v Praze. Časopis se orientoval na poezii, umění obecně, literaturu, kulturní otázky. Vycházel dvakrát za měsíc nákladem Františka Řivnáče. Redigoval jej zejména Z. Nejedlý a F. X. Šalda.

[30] Janáček byl jmenován do funkce ředitele brněnské varhanické školy 7. prosince 1881. 

[31] Brněnský nakladatel A. Píša vydal první vydání Janáčkovy Úplné nauky o harmonii (2 díly, 434 s.) v roce 1912. Úplná nauka o harmonii byla vydána rovněž Benediktinskou tiskárnou v Brně už v roce 1911. Druhé vydání tohoto hudebně teoretického díla A. Píša vydal v roce 1920 (JW XV/202).  

[32] Karel Stecker (1861‒1918), teoretik hudby, pedagog, varhaník, redaktor a kritik.

[33] Jednalo se o dva příspěvky: 1. Za Antonínem Dvořákem (JW XV/201), 2. Šumařovo dítě (JW XV/206).

[34] Breitkopf & Härtel, německé hudební nakladatelství, založeno r. 1719 v Lipsku Bernhardem Christophem Breitkopfem (1695‒1777). Jméno Härtel objevuje se v názvu firmy až v r. 1795, kdy u ní začal působit Gottfried Christoph Härtel (1763‒1827), v následujícím roce ji koupil a převzal. V první polovině 20. století působil ve vedení firmy Ludwig Volkmann (1870‒1947), Hellmuth von Hase (1891‒1979), Martin von Hase (1901‒1971) a Wilhelm Volkmann (1898‒1939).

[35] Universal Edition, vídeňské hudební nakladatelství založené v roce 1901. Existuje dodnes. Mezi lety 1907‒1932 vykonával ředitele UE Emil Hertzka, kterému Janáček svěřil k vydání nejprve operu Její pastorkyňa a následně další nová díla i neoperního charakteru.

[36] Emil Hertzka (1869‒1932), ředitel vídeňské Universal Edition v letech 1907‒1932, Janáčkův známý z bývalé komise pro sběr lidové písně.

[37] Schott, B.& Söhne, mohučské hudební nakladatelství, založené Bernhardem Schottem v roce 1770.

[38] Erich Wolfgang Korngold (1897‒1957), světově proslulý skladatel, dirigent, klavírista, „zázračné dítě“, jeden ze zakladatelů filmové hudby.

[39] Svatopluk Čech (1846‒1908), básník a prozaik, autor literárních děl Pravý výlet pana Broučka do měsíce a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, které se staly námětovou předlohou Janáčkových Výletů páně Broučkových. Čech však nepovolil Janáčkovi užít tuto předlohu. Autorská práva skladatel získal až díky Čechovým dědicům. Prostředníkem těchto jednání byl i Artuš Rektorys. Skladatel Karel Moor (1873‒1945) rovněž získal autorská práva na toto Čechovo dílo, na jehož námět složil v roce 1909 operetu Výlet pana Broučka do Měsíce (libreto: V. Merhaut).

[40] Pro bližší informace ohledně problematiky této opery viz ZAHRÁDKA, Jiří. 2005. Výlety páně Broučkovy ? kapitoly ke genezi a recepci Janáčkovy opery. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita.

[41] JUDr. Felix Rudiš (1856‒1942), brněnský advokát a právní zástupce Leoše Janáčka.

[42] Listy Hudební matice, hudebně orientovaný časopis, orgán HMUB, vycházející v letech 1920‒1938 a 1946‒1948, vydáno celkem 20 ročníků, od 7. ročníku (1927‒1928) přejmenován na Tempo: Listy Hudební matice. Původními redaktory byli O. Zítek (1. roč.), B. Vomáčka (2. ‒ 14. roč.), S. Hanuš. (od 7. roč.) ad. Přispěvatelé do časopisu představovali, kromě funkcionářů HOUB a HMUB, významné osobnosti tehdejšího kulturního, uměleckého světa v Československu. Časopis publikoval nejen články (a rozbory) o československé hudbě, ale také významně reflektoval hudební dění na evropské scéně. Věnoval pozornost nově vzniklým kompozicím na našem území, nově vydávaným knihám o hudbě, divadelnímu a koncertnímu životu nejen v centrech jako je Praha a Brno, ale např. i v Olomouci, Ostravě, Plzni, Písku, ad. Vydávané hudebniny (zejména u HMUB) byly pochopitelně jedním z důležitých aspektů časopisu, který tak částečně plnil marketingový záměr nakladatelství. Časopis si všímal i nejrůznějších výročí, které tvořilo jakési tematické zaměření daného čísla. Nechyběly zde příznačně i spolkové a výroční zprávy o činnosti HOUB, HMUB, či o dění v Umělecké besedě obecně. Janáček časopis odebíral a minimálně jednou do něj přispíval. Bývala zde koneckonců otištěna propagace na nově vydaná jeho díla u Hudební matice.

[43] Během válečných let a na počátku Československé republiky je zřejmé, i z dochované korespondence, že byla jednoznačně nouze o základní potraviny a suroviny.

[44] Sloučení těchto institucí a zároveň samotný vznik brněnské konzervatoře se udál prostřednictvím vládního nařízení 25. září 1919. 

[45] Výlety páně Broučkovy byly přijaty pražským Národním divadlem, avšak Karel Kovařovic předal záhy post šéfa opery Národního divadla Otakaru Ostrčilovi, a s tím i nastudování Janáčkovy operní bilogie. Janáček se zúčastnil i řady divadelních zkoušek v průběhu studování díla, proto také zajížděl do Prahy. Ostrčil tuto operu premiéroval v následujícím roce, 23. dubna 1920.

[46] Jan Kunc (1883‒1976), skladatel, kritik, pedagog, korepetitor, kapelník, varhaník, ředitel brněnské konzervatoře (1920‒45), žák L. Janáčka, V. Nováka, K. Steckera a K. Knittla.