Pro Choro Sacro Montano

Hudební sbírka ze Svatého Kopečku u Olomouce (1717–1771)

Sbírka hudebnin ze Svatého Kopečku u Olomouce je dnes součástí sbírky brněnských augustiniánů, uložené v hudebním oddělení Moravského zemského muzea v Brně[1]. Poprvé byl soubor hudebnin z Kopečku popsán Bohumírem Štědroněm v rámci jeho studie o augustiniánské sbírce[2], od té doby se pak sbírkou nikdo soustavně nezabýval. Několikrát zmiňuje sbírku ve svých pracích Jiří Sehnal[3], ani on však nepodává její podrobnou charakteristiku. Vzhledem k tomu, že svatokopecká sbírka hudebnin, obsahující řadu unikátních skladeb vídeňských skladatelů, představuje jeden z nejvýznamnějších zdrojů poznání hudebního života na Moravě v 1. polovině 18. století, věnujeme jí následující studii, která ovšem budiž brána nikoli jako vyčerpávající popis sbírky, ale spíše jako shrnutí současného stavu vědomostí.

Hudebniny ze Sv. Kopečku, které byly do augustiniánské sbírky pojaty jako ucelený soubor ještě před jejím zařazením do fondů MZM, jsou dnes ve sbírce roztroušeny. Prozatím se v celé augustiniánské sbírce, která čítá asi 3000 položek, podařilo procházením jejího lístkového katalogu v MZM identifikovat 84 hudebnin svatokopecké provenience vymezených signaturami 18.570 a 36.651. Jedná se pouze o torzo původní sbírky. Většinou se jedná o mše, s výjimkou jednoho Salve Regina, trojích litanií, jednoho moteta, jednoho Miserere, deseti offertorií a tří chrámových árií. Svatokopecká provenience hudebnin byla zjištěna jednak z přípisu na titulním listě "Pro Choro Sacro-Montano" (tj. “pro kůr Svatého Kopečku"), jednak ze zastoupených jmen opisovačů.

Historie poutního místa na Svatém Kopečku začíná v roce 1633, kdy zde byla vysvěcena poutní kaple, postavená na pozemku premonstrátského opatství Hradisko u Olomouce. Záliba barokního člověka v poutních pobožnostech se brzy odrazila ve stále vzrůstajícím počtu poutníků, kvůli němuž byl v letech 1669–1679 na místě staré kaple zničené Švédy postaven nový kostel podle návrhu italského architekta Giovanniho Pietra Tencally. V průběhu prvních desetiletí 18. století se areál dále rozrůstal, vedle hospice (1698) zde roku 1710 vzniklo samostatné převorství s premonstrátskou rezidencí. Autorem stavebních úprav v letech 1714 – 1721 byl další významný italský architekt Domenico Martinelli. V 18. století tvořil Svatý Kopeček spolu klášterem Hradisko mohutný barokní komplex, zasazený pozoruhodným způsobem do krajiny a fungující jako určité duchovní centrum kraje. Vedle hlavních poutí (31. 5. Navštívení Panny Marie a dále všechny mariánské svátky) sem během celého roku směřovali poutníci nejen z Moravy, ale i ze vzdálených oblastí Evropy. Toto středobodné postavení se pochopitelně odrazilo i v hudebním životě, který byl spoluutvářen hudebníky a skladateli, přicházejícími sem za duchovní obnovou[4].

Místem, s kterým byl Svatý Kopeček spojen nejsilněji, byl jeho mateřský klášter Hradisko u Olomouce. Hudební život v klášteře je námětem několika studií Jiřího Sehnala[5], z nichž je možno vyčíst mnohé i o hudební praxi na Kopečku. Kopecký hudební soubor byl na Hradisku v zásadě nezávislý; o hradiské hudebníky býval posílen pouze při významných příležitostech[6]. Představeným hudebního kůru na Kopečku byl člen řádu[7], kostel zaměstnával laického varhaníka a pravděpodobně i choralisty, součástí hudebního personálu byli podobně jako na jiných místech vlastní chlapci zpěváčci – diskantisté[8]. Stejně tak jako byl nezávislý hudební soubor, byl nezávislý i provozovaný repertoár[9], i když lze předpokládat, že skladby získané tím kterým hudebním kůrem byly poskytovány k opisu i "sousedům". Konkrétní hudební kontakty mezi klášterem a jeho rezidencí však zatím prozkoumány nejsou, a je otázkou, zda vůbec stav pramenů další zkoumání umožňuje.

Dnes již také nelze určit, kdo a kdy učinil selekci skladeb zachovaných dnes v Moravském zemském muzeu a jakým způsobem se kolekce hudebnin k augustiniánům dostala. Hypotéza o přechodu hudebnin do vlastnictví augustiniánů již při zrušení kláštera premonstrátů a jejich svatokopeckého převorství v roce 1784 není pravděpodobná, neboť jedna z hudebnin nese podpis interpreta, datovaný na Kopečku roku 1796[10]. Tematický inventář mší augustiniánské sbírky[11] z roku 1786 navíc tyto hudebniny neuvádí. Hudebniny z Kopečku se tedy na Staré Brno dostaly až v 19. století; na zjištění přesnějších okolností jsme v současné době nuceni rezignovat. Osoba brněnského augustiniána Pavla Křížkovského[12], který byl v letech 1874 – 1883 ředitelem kůru olomoucké katedrály, je podle našeho názoru příliš slabým spojovacím článkem k souboru svatokopeckých hudebnin, které si ostatně při rozprodávání sbírky mohl koupit kdokoli.

Následující přehled, seřazený podle datace opisů, ukazuje na autorské složení sbírky. Úplný soupis všech identifikovaných skladeb je připojen v závěru studie. Přehled udává vedle jmen autorů počet jejich skladeb ve sbírce (čísla v závorkách) a časové rozmezí opisů.

Autorské určení hudebnin

Hlavním problémem historiografie hudby 1. poloviny 18. století je stále ještě nedostatečná evidence hudebního materiálu. Autorské katalogy jsou k dispozici pouze u několika skladatelů, v mnoha případech jde navíc o starší či těžko dostupné práce. Centrální soupis hudebních památek RISM podchycuje zatím pouze zlomek hudebních pramenů této doby.

Pro bližší určení svatokopeckých hudebnin byly využity tematické katalogy těchto skladatelů: Caldara (Kraus 1894), Fux (Köchel 1872, Liess 1947, Federhofer 1959), Reutter (Hofer b. r.), Tůma (Vogg 1951), dále katalogy vídeňských mší (Reichert 1935, MacIntyre 1986) a incipitový katalog RISM[13].

Průzkumem katalogů jsme zjistili, že u jedenácti skladeb se v jiných pramenech oproti svatokopeckým hudebninám liší jména skladatelů. Přesné autorské určení ukáže až detailní slohový rozbor; prozatím uvádíme pouze stručný přehled těchto skladeb. Pracovně jsou díla zařazena do tří skupin.

V první skupině jsou skladby, u nichž srovnání s dostupnými katalogy přineslo určení autora:

• A 20.465 Anonym: Missa. RISM uvádí jeden exemplář z doby kolem roku 1780, autorem je Fr. I. A. Tůma (A-KR B 39/575)
• A 20.473 Anonym: Miserere italicum et elegans. RISM uvádí tři exempláře, všechny pod jménem Giovanni Battista Sammartini[14].
• A 20.642 Anonym: Missa in C. Skladba je jednou z nejrozšířenějších mešních kompozic Georga Donbergera[15].
• U skladeb druhé skupiny je celkem jednoznačně opraveno autorské určení svatokopeckých hudebnin:
• A 18.570 Pruneder: Missa S. Caeciliae. Autorem této skladby je spíše než Pruneder Georg Donberger, pod jehož jménem je dochována ve dvou poměrně vzdálených opisech – v pražském klášteře křižovníků a v bavorském Ottobeuernu[16].
• A 18.589 Caldara: Missa S. Thomae. Autorem této skladby je opět Georg Donberger, pod jehož jménem je zachována ve čtyřech exemplářích[17].
• A 20.732 Caldara: Missa ex G. Mše je dochována v dalších pěti exemplářích, na všech je uveden jako autor Ignaz Prustmann[18].
• A 19.610 Oettl: Missa S. Christophori. Jméno Oettl je uvedeno na titulním listě, ovšem je zde tužkou připsáno "Author non est Ottl, sed Fux". Fuxovo autorství potvrzuje opis skladby v Kremsmünsteru[19]. Dílo uvádí rovněž Köchelův katalog (K 39). Pracovně tedy skladbu považujeme za Fuxovo dílo.
• Do třetí skupiny zařazuji skladby, jejichž autorství zůstává prozatím nedořešeno:
• A 20.733 Caldara: Missa S. Fidelis. Tuto mši lze nalézt v Köchelově katalogu Johanna Josepha Fuxe (K 46). Další exemplář této mše se nalézá v archivu císařské dvorní kapely pod jménem J. G. Reinhardt[20]. Přesné určení autora by vyžadovalo stylovou analýzu, předběžně však můžeme skladbu přisoudit Reinhardtovi. Köchel vychází při určení Fuxova autorství z nevídeňských opisů skladby (přesněji ze dvou opisů v rakouském klášteře Kremsmünster[21]), zatímco jméno Reinhardt je uvedeno na exempláři ve vídeňském archivu, tedy v prostředí dvorním skladatelům nejbližším. Ze stejného důvodu pravděpodobně není autorem ani Caldara.
• A 18.590 Caldara: Motetto de quovis Sancto "Veloces ite venite". Další známý exemplář díla se nachází v Eisenstadtu s názvem Offertorium De Resurrectione Domini et omnibus Sanctis pod jménem Reutter[22].
• A 18.795 Fux: Missa S. Arnoldi. Tato mše patří mezi Fuxovy skladby, určené A. Liessem v jeho doplňkovém Fuxově katalogu z roku 1948 (L 9). Opis skladby na Mělníce uvádí jako autora Caldaru[23].
• A 18.788 Fux: Missa S. Bartolomaei. Také tato mše není zaznamenána mezi Fuxovými kompozicemi v původním Köchelově katalogu, ale až u H. Federhofera v roce 1959 (E 8). Další opis je dochován v Kremsmünsteru pod jménem Pruneder[24].
• A 20.854 Oettl: Missa s. Bernardi. Skladba je známa v dalších dvou opisech, ovšem pouze jeden z nich nese jméno Oettl[25]. Druhý exemplář uložený v bavorském klášteře Ottobeuern uvádí jméno Reinhardt[26]. Tento poměr 2:1 sice hovoří pro Oettla, ovšem konečné řešení ještě vyžaduje další zkoumání.
• A 19.726 Reinhardt: Missa S. Simonis et Judae. Opis této skladby, dochovaný v Ottobeuernu, uvádí jako autora Caldaru[27]. Pod jménem Reinhardt je však skladba zachována také ve sbírce kostela sv. Jakuba v Brně[28]. Otázka autorství je i zde prozatím otevřená.
• A 18.580 Caldara: Missa ex F. Na obálce hudebniny je uveden jako autor Caldara, ovšem part tenoru, basu a varhan nesou v záhlaví jméno Cramer (bez bližšího určení). Vzhledem k tomu, že se nepodařilo nalézt jakýkoli další exemplář této skladby, je proto nutno považovat Caldarovo autorství za pochybné.

Jména skladatelů uváděná v rozličných pramenech, ať již pro potvrzení autorství či pro jeho zpochybnění, se v podstatě opakují. Biografické údaje těchto skladatelů ukazují, že jde o poměrně úzce vymezenou skupinu autorů, spojených buď s císařským dvorem ve Vídni nebo s rakouskými kláštery. Tito skladatelé, jejichž generační rozpětí je poměrně široké (Fux *1660, Donberger *1709), byli pravděpodobně chápáni jako určitá skladatelská škola, a proto docházelo k jejich záměně. Tato otázka by ovšem vyžadovala hlubšího rozboru než jaký nám umožňuje prostor této studie.

V následujícím textu uvádíme základní údaje o všech skladatelích, zastoupených ve svatokopecké sbírce, tedy nejen těch, kteří se objevují na obálkách hudebnin, ale také těch, kteří byli určeni jako autoři skladeb. Uvádíme nejen jejich stručné životopisy (pro kompletní biografie odkazujeme na relevantní slovníkovou literaturu), ale sledujeme také jejich vazby k moravskému prostředí. Vzhledem k nevelkému rozsahu autorské základny rezignujeme na jakékoli členění a uvádíme jednotlivé skladatele v abecedním pořadí.

Antonio Caldara (1670–1736) byl jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností barokní Evropy. I když více než polovinu svého produktivního věku strávil v Itálii – v rodných Benátkách, Mantově, Římě aj., představuje klíčovou osobnost především pro hudbu středoevropského prostoru. Jako vicekapelník císaře Karla VI. (od roku 1716) byl pověřen vedla jiných povinností také komponováním téměř všech důležitých hudebních druhů (opery, oratoria, chrámová hudba). Téměř stovka jeho mší představuje vrchol dosavadního vývoje tohoto druhu v okruhu vídeňského baroka a určitou "normu" pro další generace skladatelů[29]. Další významnou součástí jeho chrámové tvorby, přirovnávanou k cyklům Bachových kantát, je cyklus offertorií pro všechny neděle církevního roku.

Svatokopecká sbírka obsahuje 23 kompozic podepsaných Caldarovým jménem, z toho 19 mší, jedno moteto, žalm a dvě offertoria. Caldara je zde tedy nejvíce zastoupeným skladatelem, podobně jako v jiných českých i moravských sbírkách z této doby. Vzhledem k tomu, že jediný tematický katalog Caldarových skladeb pochází z roku 1894[30], bylo bližší určení skladeb spojeno s nemalými obtížemi. Přesto lze však již nyní stanovit, že u dvou svatokopeckých skladeb bylo Caldarovo autorství opraveno[31] (jejich autory jsou Ignaz Prustmann a G. J. Donberger) a u dalších tří zůstává autorství nejisté[32].

Georg Joseph Donberger (1707–1768)[33] je jedním z nejrozšířenějších rakouských skladatelů generace mezi barokem a klasicismem. Narozen v Bruck an der Leitha, ve dvacátých letech navštěvoval jezuitské gymnázium ve Vídni. Ve skladbě byl žákem Antonia Caldary. V době svého vídeňského působení se zde setkal s řadou vynikajících současníků. Roku 1733 byl vysvěcen na kněze a až do své smrti působil jako regens chori jednoho z předních rakouských benediktinských klášterů v Herzogenburgu. Ve svatokopecké sbírce byly prozatím zjištěny tři Donbergerovy mše, z nichž jedna je zachována anonymně, druhá pod jménem jeho mnohem populárnějšího učitele Caldary a třetí pod jménem Franze Gerharda Prunedera. Jejich opisy pocházejí z let 1731–1746.

Karl Ditters von Dittersdorf (1739–1799) je nejmladším ze skladatelů, zastoupených ve svatokopecké sbírce. O jeho životě jsme podrobně informováni díky autobiografii, vydané posmrtně roku 1801[34]. V letech 1765 – 1769 byl kapelníkem biskupa Adama Patačiće ve Velkém Varadíně (Grosswardein, Oradea). S tímto místem byla také spojena jeho první cesta do Čech kvůli najímání hudebníků. Od roku 1769 byl téměř až do své smrti kapelníkem biskupa Filipa hr. Schaffgotsche na zámku Jánský Vrch (Johannisberg) u Javorníka. Jeho první angažmá u biskupa je datováno 1. 11. 1769 – 31. 5. 1770, již před tímto datem však pobýval v Opavě. Po ukončení prvního angažmá zůstal Ditters ve Slezsku, pracoval mj. pro hraběte Hodice na zámku v Rudolticích, poté byl biskupem opět angažován, tentokrát dlouhodobě. Příležitostně ovšem zajížděl do Vídně, údajně mu byl roku 1774 dokonce nabízen post dvorního kapelníka. Poslední léta svého života (od 1797) dožíval na zámku Červená Lhota u Jindřichova Hradce.

Mše, zachovaná jako jediná Dittersova skladba na Kopečku, patří k jeho nejrozšířenějším mešním kompozicím[35]. Její opis pochází z roku 1770[36]; jedná se o nejstarší známý opis této skladby. Vzhledem k tomu, že se Ditters právě v této době pobýval na Moravě (roku 1669 zřejmě projížděl přes Olomouc cestou z Vídně do Opavy), není vyloučeno, že skladbu získali místní hudebníci přímo od něho[37].

Johann Joseph Fux (1660–1741) je nejstarší a v jistém smyslu zakládající osobností vídeňské vrcholně barokní skladatelské školy. V císařských službách byl již v devadesátých letech 18. století, kapelníkem dvorní kapely byl oficiálně jmenován roku 1715. Jako dvorní skladatel se věnoval zejména chrámové hudbě. Připravovaný tematický katalog jeho děl[38] obsahuje téměř stovku mešních kompozic, z nichž řada je dochována unikátně právě na Kopečku. Skupina svatokopeckých mší byla poprvé popsána Helmutem Federhoferem v roce 1959 (katalog s označením E). Sbírka obsahuje osmnáct kompozic, u nichž je uvedeno Fuxovo autorství. Fux je tak vedle svého dlouholetého kolegy u vídeňského dvora Antonia Caldary nejpočetnějším autorem sbírky. Kromě skladeb uvedených pod svým jménem je pravděpodobně také autorem mše podepsané jménem M. Oettla[39].

Ignaz Holzbauer (1711–1783) byl ve skladbě žákem J. J. Fuxe, koncem 30. let studoval též v Benátkách. První Holzbauerovo hudebnické zaměstnání bylo u hraběte Rottala v Holešově (asi 1737 až 1741). Z této doby také pocházejí jeho chrámové skladby, zachované v moravských archivech, které jsou tradiční v instrumentaci i zpracování. Dalších deset let strávil ve Vídni jako hudební ředitel. Nejpozději roku 1751 byl zaměstnán jako kapelník na württembergském dvoře a o dva roky později se stal kapelníkem v Mannheimu, kde zůstal až do své smrti.

Svatý Kopeček navštívil Holzbauer během svého moravského působení nejméně jednou roku 1739[40]. Z tohoto roku také pocházejí první opisy jeho skladeb zachovaných v brněnské augustiniánské sbírce[41]. Svatokopecká provenience byla ovšem potvrzena pouze u tří z těchto hudebnin. Mše sign. A 19.144 (opis z roku 1747) a A 20.673 (opis 1744) jsou poměrně rozšířenými kompozicemi; Missa S. Fr. Xaverii (A 18.949, opis 1746) je unikátní.

Anton Mašát (1692–1747), piarista, je v hudebních pramenech citován často pod svým řádovým jménem Remigius a S. Erasmo. Studoval gymnázium, filosofii a teologii, měl značné jazykové znalosti. Byl řádovým vicerektorem, provinčním asistentem a rektorem. Podle běžné piaristické praxe vystřídal několik působišť, naposledy byl v Lipníku nad Bečvou, kde také zemřel. Podle Bohumíra Štědroně je "představitel barokního slohu patetického výrazu"[42]. Jeho offertorium z roku 1759 je jedinou skladbou tohoto autora, zachovanou ve svatokopecké sbírce.

Franz Karl Müller (1729–1803). Ze životopisných údajů Franze Karla Müllera toho zatím příliš mnoho nevíme Od roku 1756 působil ve Vyškově jako varhaník, od roku 1774 byl pak ředitelem kůru u sv. Mořice v Olomouci. Jeho hudba byla zřejmě vysoce ceněna, ve své žádosti o místo kapelníka olomoucké katedrály z roku 1769 Müller uvádí, že na Kopečku byly hrány jeho skladby a že se líbily biskupovi i kapitulnímu prelátovi[43]. Tato obliba se odráží i ve vysokém zastoupení Müllerových kompozic mezi dochovanými hudebninami svatokopecké sbírky. Svými jedenácti skladbami (jedno dueto, dvě árie a osm offertorií), jejichž opisy vznikly v rozmezí pěti let 1757 – 1761, se řadí na třetí místo hned za Caldaru a Fuxe. Vedle jediné skladby Mašátovy (jejíž opis mimochodem pochází z roku 1759, tedy ze stejné doby jako Müllerovy kompozice) reprezentuje ve svatokopecké sbírce domácí tvorbu; zároveň představují skladby obou autorů druhově jasně vymezenou skupinu menších liturgických skladeb ve sbírce, zaměřené téměř výhradně na mešní kompozici.

Matthias Oettl (c.1674–1725) patří doposud k méně známým skladatelům vrcholného baroka[44], byť byly jeho skladby ve své době poměrně rozšířeny a skladatel sám patřil k užšímu okruhu vídeňských dvorních hudebníků. Do roku 1720 byl u dvora zaměstnán jako kapelník císařovny vdovy Eleonory, po její smrti byl angažován jako tenorista císařské kapely. Od roku 1721 navíc působil na dosud nevyjasněné pozici v Schottenkirche[45]. Oettlovy kompozice patří k nejstarší vrstvě svatokopecké sbírky, opisy jeho čtyř skladeb pocházejí z let 1719–1758. Mše A 19.610 je ovšem pravděpodobně kompozicí J. J. Fuxe.

Franz Gerhard Pruneder (1692–1764) byl varhaníkem v cisterciáckém klášteře Heiligenkreutz. Často je psán také jako Bruneder. Jeho skladby nalezneme v řadě rakouských i moravských archivů, v samotném Heiligenkreutzu je pouze jedna mše a několik žalmů a propriálních skladeb[46]. Je rovněž autorem několika oratorií. Ve svatokopecké sbírce je dochována jedna mše s jeho jménem, která je ale zřejmě kompozicí o patnáct let mladšího Georga Donbergera. Pruneder sám je ovšem na druhé straně možným autorem skladby, dochované ve svatokopecké sbírce pod Fuxovým jménem (A 18.788).

Ignaz Prustmann (1. polovina 18. století) byl žákem J. J. Fuxe. Prozatím je o něm známo pouze to, že byl ve dvacátých letech 18. století službách knížete Esterházyho. Je autorem jedné skladby, připsané jeho proslulejšímu současníku A. Caldarovi (A 20.732).

Johann Georg Reinhardt (1676–1742) byl členem hudebnické rodiny, spjaté s vídeňským císařským dvorem a katedrálou sv. Štěpána[47]. Od r. 1708 byl zaměstnán jako dvorní varhaník a od r. 1734 oficiálně také jako dvorní skladatel. V letech 1727–1742 zastával funkci druhého kapelníka chrámu sv. Štěpána (u milostného obrazu Maria Pötsch, tzv. "Maestro di cappella della Madonna"). Reinhardtovy chrámové skladby patřily k oficiálnímu repertoáru císařské kapely a společně s Caldarou a Fuxem je třeba jej považovat za nejvýznamnějšího představitele vídeňského vrcholného baroka.

Jeho kontakty s českou hudební kulturou nejsou dosud probádány; v této souvislosti vyzdvihněme například oratoria, prováděná v Brně a v Olomouci v letech 1721–1730[48]. Úzké styky vázaly Reinhardta dokonce přímo s klášterem Hradisko: na doporučení opata Bönische přijal již před rokem 1715 tamního varhaníka Karla Josefa Einwalda za svého žáka a roku 1718 snad také Hradisko a Sv. Kopeček navštívil[49]. Ve sbírce se nacházejí tři mešní kompozice[50] a jedno Salve Regina. Pravděpodobně je také autorem mše sign. A 20.733, přisouzené Caldarovi.

Georg von Reutter ml. (1708–1772) byl ústřední postavou hudební Vídně kolem poloviny 18. století. Zastával řadu funkcí v nejvýznamnějších hudebních institucích. V katedrále sv. Štěpána byl nejprve varhaníkem, od r. 1738 po svém otci prvním kapelníkem a od r. 1756 navíc i druhým kapelníkem ("della Madona"). Vedle toho budoval svoji kariéru ve dvorní kapele; kapelníkem byl jmenován roku 1751. Skladbu studoval u A. Caldary, na konci 20. let byl dokonce vyslán dvorem ke studiu do Itálie. Patřil k velice plodným skladatelům, vedle řady chrámových skladeb je autorem hudebně dramatických děl. Na Svatém Kopečku je dochována jedna mše a litanie, z další hudebniny máme pouze obal.

Anton Franz Römer (konec 17. století – 1. polovina 18. století) byl také často uváděn jako Remer. Podle údaje na titulním listě jediné hudebniny zachované ve sbírce ze Sv. Kopečku byl varhaníkem u sv. Štěpána ve Vídni[51]. Jeho životní data prozatím neznáme, avšak vzhledem k tomu, že opis jeho mše je datován 1724, můžeme usuzovat, že se jedná o skladatele starší generace. Také jeho další prozatím nám známé skladby patří ke starší vrstvě moravského repertoáru – Missa Sanctissimae Trinitatis pochází z doby před rokem 1718[52] a Missa Regis Regum uvedená v rajhradském inventáři vznikla před rokem 1725[53].

Giovanni Battista Sammartini (1700–1775), jeden z nejslavnějších hudebníků své doby, byl ceněn nejen jako skladatel, ale též jako pedagog a hudební autorita. Svými biografickými údaji představuje jedinou výjimku mezi skladateli zastoupenými ve sbírce, neboť strávil celý svůj život v Miláně[54]. I když je znám především svými instrumentálními skladbami, představujícími rané i vrcholné stadium hudebního klasicismu, je také autorem řady chrámových skladeb. Miserere zachované ve svatokopecké sbírce patří k poměrně rozšířeným kompozicím. Skladba je dochována anonymně, ovšem název "Miserere Italicum" napovídá, že měli domácí hudebníci jakési povědomí o jejím původu. Adjektivum "elegans" navíc poukazuje na moderní charakter díla.

Johann Adam Scheibl (1710–1773). Hudební historiografie zná několik hudebníků 18. století, z nichž nejpravděpodobnějším autorem svatokopeckých skladeb je rakouský varhaník Johann Adam Scheibl, narozený roku 1710 v Spital am Pyhrn (Horní Rakousko). Jeho prvním působištěm byl benediktinský klášter Seitenstetten, později působil jako varhaník a ředitel kůru ve St. Pölten. Dalším nositelem tohoto jména je blíže neznámý skladatel 1. pol. 18. století, jehož autografy datované 1746 mají být uloženy v Českém muzeu hudby. "Z rozšířeného výskytu jeho skladeb u nás lze usuzovat na české působení a snad i původ, podle domněnky Troldovy mohl být v Praze ředitelem kůru u bosých karmelitek"[55]. Scheiblovy kompozice na Kopečku zahrnují dvě mše, opsané v letech 1757 – 1758, podobné v charakteru i v obsazení se dvěma pozouny a cinkem.

Ferdinand Schmidt (1693–1756) byl jedním z vídeňských hudebníků, jeho působištěm byl kostel sv. Doroty a loretánská kaple dvorního chrámu sv. Augustina. Od r. 1743 až do své smrti byl druhým kapelníkem u sv. Štěpána ("della Madonna"). Na Kopečku je zastoupen jedinou skladbou, jíž jsou litanie z roku 1771.

František Ignác Antonín Tůma (1704–1774) je – s určitými výhradami – jedním z mála skladatelů, kteří reprezentují ve svatokopecké sbírce domácí tvorbu. Ačkoli se narodil v Kostelci nad Orlicí a první hudební vzdělání získal v Praze, je třeba jej řadit spíše mezi skladatele okruhu vídeňského císařského dvora než mezi "staré české mistry". Ve Vídni pobýval od dvacátých let 18. století, kdy byl zaměstnán v kapele Františka Ferdinanda Kinského. Roku 1741 získal jako kapelník císařovny vdovy Alžběty Kristiny jedno z vedoucích hudebních míst na císařském dvoře. Po její smrti (1750) byl s řadou osobních výhod penzionován, zbytek života strávil ve Vídni a v klášteře Geras. Pro soukromou císařovninu kapelu napsal řadu skladeb, množství kompozic je dochováno v rakouských klášterech. Ve sbírce brněnských augustiniánů je dochováno několikero jeho litanií, z nichž pouze jedny jsou prokazatelně ze Sv. Kopečku[56]. Mimoto je pravděpodobně autorem anonymní mše sign. A 20.465.

Gregor Joseph Werner (1693–1766). Jako jeho první hudební zaměstnání lze uvést místo varhaníka v benediktinském klášteře Melk. Na sklonku 20. let pobýval ve Vídni, kde byl žákem Johanna Josepha Fuxe. Rukopisná kopie Fuxova díla Gradus ad Parnassum[57] dokonce obsahuje jako ukázku dokonalého kontrapunktu jednu z Wernerových triových sonát. Roku 1728 byl angažován na místo kapelníka knížete Esterházyho v Eisenstadtu, kde od roku 1761 působil také jeho pozdější nástupce Joseph Haydn. Wernerovy málo známé skladby prozrazují mimořádně nadaného skladatele s vynikajícím kontrapunktickým školením. Vedle duchovních děl a instrumentálních skladeb je též autorem německých oratorií. Na Kopečku je zachována jedna mše, její opis není datován.

Johann Georg Zechner (1716–1778) patří vedle Tůmy a Donbergera k vedoucím osobnostem rakouské hudby mezi Fuxem a Haydnem. Jeho prvním působištěm byl benediktinský klášter Göttweig, pro jehož opata napsal také řadu holdovacích skladeb. Od roku 1746 byl zaměstnán jako varhaník v Kremži. Po studiích filosofie a teologie přijal kněžské svěcení, ovšem při své kapli Všech svatých ve Stein an der Donau nebyl nijak služebně vázán a tak se mohl věnovat výhradně kompozici. Mše z roku 1752 je jednou z jeho menších kompozic tohoto druhu.

Marc Antonio Ziani (1653–1715) je představitelem nejstarší generace skladatelů zastoupených ve sbírce. Pocházel z Benátek a v Itálii také strávil většinu svého života. Vídeň se stala jeho působištěm roku 1700, jeho zaměstnavateli byli hned tři římští císařové – Leopold I., Josef I. a Karel VI. Post dvorního maestra di cappella získal oficiálně až roku 1712, tři roky před svou smrtí. Jeho duchovní i dramatická tvorba byla známá a oblíbená až do 40. let, což také dokládají opisy dvou mší na Kopečku, z nichž jeden je datován 1740.

Shrnutí skladatelského profilu svatokopecké sbírky

Z hlediska generačního rozvrstvení zahrnuje sbírka tvorbu skladatelů několika generací. Nejstaršími skladateli ve sbírce jsou Ziani (*1653) a Fux (*1660). Další vrstvu autorů, narozených po roce 1670, představuje Caldara (*1670), Oettl (*1674), Reinhardt (*1676) a snad také Römer. Silně je zastoupena generace skladatelů, narozených počátkem 90. letech 17. století: Mašát (*1692), Pruneder (*1692), Schmidt (*1693), Werner (*1693) a zřejmě i Prustmann. Mladší vrstvu repertoáru reprezentují autoři narození v prvních letech 18. století: Sammartini (*1700), Tůma (*1704), Donberger (*1709), Reutter (*1709), Scheibl (*1710), Holzbauer (*1711) a Zechner (*1716). Nejmladšími autory jsou Müller (*1729) a Ditters von Dittersdorf (*1739).

Domácí autoři (Müller, Mašát) jsou ve sbírce zastoupeni pouze několika skladbami. Autory ostatních kompozic jsou vídeňští skladatelé (Römer, Schmidt, Werner, Dittersdorf, Holzbauer), zejména z okruhu císařského dvora (Ziani, Caldara, Fux, Oettl, Reinhardt, Reutter, Tůma), případně nejvýraznější osobnosti rakouských klášterů (Pruneder, Scheibl, Zechner, Donberger). Téměř polovina všech dochovaných skladeb je dílem dvou nejvýraznějších osobností císařské dvorní kapely za Karla VI. Antonia Caldary a Johanna Josepha Fuxe. U dvou skladeb se prozatím nepodařilo určit autora.

Provenienční určení autorů souvisí také s druhovým zařazením skladeb. Hlavní důraz je ve sbírce kladen na mešní kompozice, které jsou výhradně dílem rakouských skladatelů. Ti naopak přispívají k ostatním hudebním druhům jen několika skladbami (Caldarova offertoria, Reinhardtovo Salve Regina, Tůmovy, Reutterovy a Schmidtovy litanie). Sólové a sborové duchovní skladby – árie, dueta a offertoria naopak pocházejí z pera domácích autorů (Müller, Mašát). Italská hudba, pokud odhlédneme od domestikovaných Benátčanů Zianiho a Caldary, je ve sbírce zastoupena jedinou skladbou (Sammartiniho Miserere).

Toto vyhraněné zaměření sbírky na mešní kompozici rakouských skladatelů ukazuje na pečlivý výběr. Protože však neznáme předchozího majitele sbírky ani dobu, kdy došlo k selekci skladeb, nelze odhalit ani pohnutky, které vedly k tomuto speciálnímu výběru. Byli tito skladatelé považováni za záruku kvality? Pokud došlo k výběru až v 19. století, byla většina jmen již neznámá. Nebo byly mše vybrány prostě pro svůj jednoduchý provozovací aparát? Jejich instrumentace zahrnuje na jednu stranu zastaralé nástroje (cinky), na druhou stranu je poměrně náročná ve využití virtuózních klarinových partů.

Pokud srovnáme repertoárové složení svatokopecké sbírky s relevantními prameny chrámové hudby na Moravě[58], zjistíme jednu zajímavou skutečnost: autoři zde zastoupení patří v kontextu celé barokní Moravy k nejrozšířenějším. Také druhové rozložení svatokopecké sbírky odpovídá typickému rozvrstvení moravské chrámové hudby vrcholného baroka: mešní kompozice jsou vyhrazeny rakouským skladatelům, kteří představují jakousi záruku dobré tradice, zatímco v ostatních hudebních druzích přijdou ke slovu domácí, popř. italští autoři.

Popis hudebnin

Většina hudebnin je v jednotném pevném obalu, slepeném z několika listů papíru, na hřbetě někdy zpevněném proužkem papíru či pergamenu. Titulní listy hudebnin nesou název, incipit varhanního partu a určení "Pro Choro Sacro Montano", tedy "pro kůr Svatého Kopečku". Jednotná úprava hudebnin je pravděpodobně výsledkem toho, že byla v určitém období sbírka nově uspořádána, pokud bylo třeba, opatřena novými obaly a zařazena pod signatury.

Co se týče papírů, použitého pro obaly, nacházíme mezi nimi několik dalších pozoruhodných hudebních dokladů. Běžná praxe použití staršího obalu z již nepoužívané hudebniny se ukazuje u např. signatury A 19.801, jejíž obal byl původně určen pro Petzeliovy litanie[59]. V několika případech je použit starší instrumentální či vokální part. Mezi těmito party nacházíme skladby duchovní (sign. A 18.795, "Missa Accipietis") i světské[60], např. pro signaturu A 18.589 byly použity party "Violino secundo. Intrada. Menuet. Boure. Giga", pro sign. A 18.792 "Violino 1mo. Intrada", pro A 18.787 "Menuet Da Capo".

Mezi hudebninami použitými pro obaly skladeb nacházíme také zajímavý doklad spojení svatokopeckého kůru s hudebním životem Moravy. Na obalech dvou hudebnin (A 20.763, A 20.648) nacházíme zbytek nějakého oratoria s postavami Adam a Eva. Obal první hudebniny je tvořen houslovým partem dvou árií (č. 8, Eva, Andante, F dur a č. 3, Adam, Andante, a moll) a úvodního recitativu accompagnato druhé části ("Seconda parte"). Na druhém obalu je pak zpěvní part téhož recitativu accompagnato ("Parte seconda. Sinfonia tacet. Adam") a část secco recitativu bez udání postavy. Text oratoria je italský.

Podle dostupných pramenů nebyla na Kopečku prováděna oratoria, a proto se musíme pro určení tohoto díla obrátit jinam[61]. Nejvýznamnější oratorní produkce byly na Moravě soustředěny v Brně, kde byla v letech 1723 – 1738 dávána oratoria z popudu olomouckého biskupa kardinála Schrattenbacha. Brněnským oratoriím věnujeme samostatnou studii na jiném místě, prozatím se soustřeďme na to, zda by se v některém ze známých titulů daly nalézt zmíněné postavy a tak určit možný původ svatokopeckého torza. Mezi více než třemi desítkami dochovaných oratorních textů nacházíme jedno oratorium, v němž určitě vystupovaly postavy jménem Adam a Eva. Je jím Il Peccato di Adamo, provedené v Brně v postě roku 1726[62]. Vzhledem k nedostupnosti bližších zpráv musíme ovšem ponechat tuto otázku nedořešenou[63].

Svatokopečtí hudebníci

Na hudebninách lze nalézt čtyři desítky jmen opisovačů. Protože by mohla tato jména pomoci při bližší identifikaci osudů sbírky, uvádíme zde jejich výčet. Sbírka zahrnuje skladby, opsané v letech 1717 – 1771. Nejvíce dochovaných skladeb bylo opsáno v letech 1740 – 1760, jak ukazuje následující přehled. Čísla v závorkách udávají počet opsaných skladeb (kde není číslo uvedeno, nacházíme jméno pouze na jedné hudebnině):

1717–1720 Franz A. J. Pocenski (4). 1719 S. Ch. Hauschilt. 1720 Jacobus Bilsky, basista. 1720 Ant. Pauer. 1720–1740 Baur (2). 1731–1732. Casparus Schmidt, basista (3). 1731 Christianus Heinrich, tenorista (2). 1732 Giusepe Gugulinus Romier, tenorista. 1740 Josephus Neibert. 1740 Joannes Slögel. 1744 Johannes Gürtler. 1744–1746 Paulus Filadi (3). 1746 Antonius Herdi. 1746 Joannes Kaňka. 1744–1757 Samuel Casparus Salomon, tubicen (4). 1744–1761 Frant. Joannes Nepom. Gröger, tubicen et violinista (20). 1746–1747 Anton Franciscus Xaverius Waltus, basista (2). 1750–1761 Wenzeslaus Franc. Kratki, t[ubicen] et tenor[ista] (9). 1757 Wepřik (2). 1759 Alexandr Hentsch.1759 Matthias Antonius Vitt, p.t. historiae et graecae auditor. 1759 Joannes Kosteleczky. 1757–1760 Petrus Hruby (6). 1758–1761 Wenzel Jarosch, organista (8). 1756–1758 Anton B. Krist (5). 1757–1760. Egidius Zbitek (8). 1770 T. F. Kochwasser, v[iolinista]. 1770–1771. Joachim Kluka (2). 1770–1771. Bartho. Jos. Krautil (2). 1770–1771 Matzek (2). 1770–1772 Bartholomäeus Wimětal (2). b. r. Wagner, b. r. Joannes Georgius Norbertus Schindler, b. r. C. S. B.

V několika případech připojují opisovači také bližší určení své osoby. Tyto poznámky mají pro nás velký význam, neboť jsou prozatím jediným dokladem personálního složení svatokopeckého kůru. Nejčastěji se opisovači uvádějí jako tenoristé, basisté a hráči na trubku a housle (tubicen, violinista), někdy zastával hudebník na kůru více funkcí. Jeden z hudebníků se podepisuje jako varhaník (organista). Na souvislost s hudebními alumny na Hradisku, kteří studovali u jezuitů v Olomouci, ukazuje poznámka "historicae et graecae auditor" u opisovače M. A. Vitta (1759). Na hudebninách se opakují údaje "descripsit" (opsal) a "revidiert" (přehlédl), přičemž se uvedená jména objevují v obou zmíněných funkcích. Hudebníci se zřejmě tímto systémem dvojí kontroly snažili vyvarovat chyb, které u neprofesionálních opisovačů nutně musely vznikat. Dokladem toho jsou neúhledné opisy, plné poznámek a oprav tužkou.

Z uvedených hudebníků známe blíže pouze tři, Petra Hrubého[64], Bartoloměje Josefa Kroutila[65] a Václava Jaroše (viz dále). Kromě nich jsou v literatuře uváděni zejména svatokopečtí varhaníci.

O roku 1691 byl varhaníkem na Kopečku Jakub Innocenc Seemann (ještě roku 1720). Jeho tři synové se uplatnili na Hradisku jako hudebníci, nejmladší Tomáš působil jako varhaník u dominikánů ve Vídni, v Mikulově a od r. 1715 byl ředitelem kůru u Sv. Mořice v Olomouci[66]. Někdy po roce 1720 je jako varhaník jmenován Josef Kamenický. Také jeho synové patřili mezi hudební alumny na Hradisku[67]. V letech 1758–1761 je doložen na opisech svatokopeckých hudebnin varhaník Václav Jaroš (Wenzel Jarosch). Jeho skladby či opisy jiných autorů podepsané jeho jménem jsou poměrně rozšířené, mj. též v Dubu nad Moravou, Kvasicích a u augustiniánů v Brně[68]. Posledním varhaníkem před zrušením residence roku 1784 byl Václav Jiří Dusík (1751–1815), strýc slavného českého klavíristy a skladatele Jana Ladislava Dusíka a zakladatel moravské větve Dusíků. Po odchodu z Kopečku působil na různých místech, mj. též v Dubu nad Moravou[69].

Obsazení hudebního souboru

Pro obsazení hudby na Kopečku se nám prozatím nedostává příliš mnoho informací. O místních hudebnících máme zprávy jen jako o opisovačích. Víme, že o velkých svátcích sem byly posílány posily z Hradiska, muzikanty si s sebou vodila také procesí poutníků. Řadu údajů však můžeme získat ze samotných hudebnin (titulní listy, party). Tato zjištění doplňuje soupis hudebních nástrojů, nalezených na kůru v roce 1784[70]. Soupis uvádí tyto nástroje: Violini brauchbare – 8. Violini unbrauchbare – 3. Bratschen – 3. Violon brauchbarer – 1. Violon unbrauchbarer – 1. Bassetln – 2. Fagot – 1. Englische Horn – 2. Oboe – 1. Waldhorn – 2. Trompeten brauchbare – 4. Trompeten unbrauchbare – 8. Trombon – 1. Paucken grosse gute – 1 Paar. Paucken grosse alte – 1 Paar.

Pěvecký soubor měl nejméně čtyři sólisty a čtyři "ripieni", tedy zpěváky, kteří se přidávali pouze ve sborových částech. Soudíme tak z častého označení zpěvních partů "concertato" a z poznámek S – Solo a T – Tutti v pěveckých partech.

Co se týče obsazení instrumentálního souboru, zrcadlí dochované hudebniny všechny tehdy běžné typy obsazení chrámové hudby. Nejběžnější je nejmenší možné obsazení tehdejší chrámové figurální hudby, tedy čtyři hlasy, dvoje housle a basso continuo. Takovéto obsazení dobře vyhovovalo možnostem i těch nejmenších chrámových souborů a používalo se pro figurální doprovod bohoslužeb o běžných nedělích a menších svátcích. Pro tento typ obsazení se ustálil v muzikologické literatuře pojem "ordinari", tedy "běžné, normální"[71]. Smyčcový soubor zahrnuje pouze první a druhé housle, viola se objevuje zřídka[72]. Violoncello není předepsáno ani u jediné ze zkoumaných skladeb, ovšem vzhledem k tomu, že je kůr vlastnil (ve výše zmíněném soupisu nástrojů se skrývá pod pojmem "Bassetl"), se dá předpokládat, že bylo společně s violonem a varhanami součástí skupiny bassa continua.

Součástí tohoto "normálního" obsazení byl při lépe disponovaných kůrech soubor dechových nástrojů – cink, altový trombon, tenorový trombon a fagot – fungující především jako podpůrný prostředek pro zpěvní hlasy, s nimiž hrál colla parte (cink se sopránem, trombony se svými příslušnými hlasy a fagot s basem). Trombonům byla také svěřována občasná sóla, zvláště v pomalých částech. Toto kompletní dechové obsazení nacházíme u zkoumaných hudebnin pouze v jednom případě, a to u Oettlovy mše "Fiat voluntas tua" (A 19.611, opis z roku 1728). U dalších dvou kompozic – Scheiblových mší z roku 1757 a 1758 – se objevují pouze tři vrchní nástroje, tedy cink a trombony bez fagotu. Předepsání cinku v této poměrně pozdní době se zdá být poněkud archaickým rysem, zvláště když jiné dvě hudebniny ze stejné doby (Zechner A 20.936, opis 1752 a Caldara, A 18.579, opis 1759) nahrazují cink sopránovou violou. Na druhou stranu je třeba připomenout, že použití cinku v chrámové hudbě, byť jako poněkud zastaralý zvyk, dokládá ještě Albrechtsberger ve své učebnici kompozice z roku 1790[73]. Neexistence partů pro ten který nástroj tedy nemusí být nutně důkazem toho, že se nepoužíval: pokud hrál hudebník colla parte, nemusel mít vlastní part, ale mohl číst zpěvákovi přes rameno, jak také často vidíme na dobových vyobrazeních. Střední dechové nástroje (trombony) mohly být nahrazeny altovou a tenorovou violou, které v tom případě převzaly jejich podpůrnou funkci. Na hudebninách pak nacházíme přípisy "trombon nebo viola", případně není tato praxe zvlášť zdůrazněna. Ze zkoumaných hudebnin jsou dva trombony či violy předepsány u šestnácti skladeb. Skutečnost, že je u Caldarovy mše "S. Matthiae apostolis" (A 18.586) na titulním listě výslovně jmenován pouze jeden trombon, znamená spíše než zvláštní typ obsazení pouze zdůraznění obligátní funkce tohoto nástroje ve skladbě.

Obsazení bez houslí je v kontextu celé tehdejší chrámové hudby něčím výjimečným. Pokud nejsou housle jako ústřední koncertantní nástroj figurální hudby předepsány, znamená to, že skladba nevyžaduje účast instrumentální složky (samozřejmě s výjimkou bassa continua), jinými slovy, je napsána pouze pro zpěvní hlasy a zapojení nástrojů je nepovinné. Stylově lze tyto skladby kompozice zařadit k typu "stile antico" neboli "a cappella". Z praktických důvodů se ovšem nástroje používaly i v tomto typu hudby, nejen kvůli obohacení zvuku, ale také kvůli "jištění" zpěváků. Mezi zkoumanými hudebninami nacházíme nejrůznější varianty obsazení, dokládající tuto praxi: dvoje housle ad libitum[74], dvě nebo tři violy[75]. Ve dvou případech je použit výše popsaný soubor dechových nástrojů, ovšem s violou (v tomto případě sopránovou) místo cinku[76]. Jeden z těchto typů instrumentálního obsazení byl zřejmě předepsán i u Caldarovy mše a cappella (A 20.730), která má ztracený titulní list a většinu partů.

Proti tomuto "normálnímu" obsazení bylo pro velké svátky předepsáno tzv. "solenne", tedy slavnostní, které bylo charakterizováno použitím reprezentačních nástrojů – dvou klarin, někdy s tympány. U Caldary bylo toto běžné slavnostní obsazení doplňováno o dvě nižší trubky[77]. Jediná kompozice – Dittersova Missa solemnis – předepisuje navíc hoboje, které sice postupně pronikaly do chrámové hudby již od počátku 18. století[78], avšak všeobecného rozšíření se dočkaly až na konci 18. století. Proto nás nepřekvapuje, že jsou použity ve skladbě, jejíž opis je datován rokem 1770. U Ditterse byly navíc hoboje a violy běžnou součástí instrumentace chrámové hudby[79].

Pro provedení dochovaných hudebnin tedy byly na Svatém Kopečku potřebné tyto nástroje: housle, 3 violy, violon, cink, dva pozouny, fagot, 4 trubky, tympány, 2 hoboje. Všemi nástroji s výjimkou cinku a druhého hoboje kůr podle výše citovaného soupisu z roku 1784 disponoval.

Rekonstrukce původního stavu sbírky

Původní stav svatokopecké sbírky, z níž máme dnes zachovánu necelou stovku hudebnin, dokumentuje sumární soupis sbírky z 28. 8. 1784[80], uvádějící počet skladeb jednotlivých hudebně liturgických druhů a cenu, za kterou mají být prodávány. I když byl tento seznam podobně jako výše uvedený soupis hudebních nástrojů v minulosti již publikován, pro přehlednost jej zde přetiskuji ještě jednou:

Messen 1 Classis mit allen Instrumenten à 10 kr – 50. Messen mittlere mit geringeren Accompagnement – 24. Messen ordinaire ohne accompagnement à 5 kr – 38. Messen allerhand vermischte à 3 kr – 240. Messen de Requiem à 1kr – 17. Arien allerhand à 1 kr – 242. Offertoria à 1 kr – 163. Lithanaien à 1 kr – 106. Salve Regina et Sub tuum ½ kr – 42. Sinfonien à 3 kr – 405. Miscellanea ungefähr à 1 d – 605.

Podle tohoto soupisu bylo ve sbírce obsaženo přes dva tisíce skladeb. Tento počet je poměrně vysoký a již Jiří Sehnal nabízí domněnku, že se ve skutečnosti jedná o sbírku z kláštera Hradisko[81]. Pokud ovšem srovnáme s tímto soupisem údaje na obálkách dochovaných hudebnin, zjistíme, že počet jednotlivých hudebních druhů v podstatě odpovídá.

Asi tři čtvrtiny skladeb nesou původní signatury, skládající se s z písmen (A, B, C, G), značky N (= Numero, tj. číslo, v dalším textu pro zestručnění vynecháváme) a čísel od 1 do 25 (např. A N 5). Pod některými signaturami (např. A 7, B 17, B 21) bylo uloženo více kompozic, a to buď bez zvláštního označení (pod sign. B 10 se dochovalo pět mší), nebo odlišených pořadovým číslem (Nro 1mo, Nro 3tio atd., pro zestručnění zapisuji jako číslo oddělené od hlavní signatury pomlčkou, např. A N 7 Nro 14 zapisuji jako A 7-14). Nelze zjistit, kdo a ve které době hudebniny signaturami opatřil, stejně tak není jasné, proč má signatury pouze část sbírky. Jednotlivé signatury byly hudebninám přiřazeny zřejmě najednou, bez ohledu na dataci, autory či obsazení skladeb. V přehledu dochovaných skladeb na konci této studie jsou uvedeny všechny zjištěné staré signatury. Na tomto místě se pokusíme o stručnou charakteristiku systému signatur a odhalení pravděpodobného počtu hudebnin pod jednotlivými signaturami.

Pod písmenem A byly pravděpodobně zařazeny offertoria a árie, tedy menší liturgické či propriální skladby. Tuto signaturu nesou dvě sborová offertoria Antonia Caldary (A 7-14 a A 7-18) a dvě sólové árie Franze Müllera (A 5, A 15). Podobné hudební druhy, tentokrát výhradně sborové, jsou zařazeny pod písmeno C (Müllerova offertoria C 7, C 11, C 17, Caldarovo moteto C 8). Pod písmeno G je zařazeno Sammartiniho Miserere (G 6). Ostatní hudebniny jsou zařazeny pod písmeno B (celkem 53 skladeb)[82]. Pod signaturou B 1 až 21 jsou zařazeny mše, pod signaturou B 12 Caldarovo Lauda Jerusalem, signaturu B 24 nese Reinhardtovo Salve Regina a signaturu B 25 dvoje litanie. I když vykazuje signování značné mezery (chybí nám např. celé písmeno D, E, F, pod některými signaturami je zachován pravděpodobně pouhý zlomek původních titulů), je v tomto řazení patrná snaha o roztřídění jednotlivých hudebních druhů.

Čísla následující za písmenem dosahují u písmene A patnácti, u písmene B pětadvaceti a u písmene C sedmnácti, ze skupiny G je dochovaná jediná kompozice (sign. G 6). Pod některými signaturami bylo navíc uloženo více kompozic, které mohly být rozlišeny pořadovými čísly. Tato pořadová čísla ovšem nebyla vyhrazena jediné hudebnině, ale mohla se opakovat (např. signaturu B 17-10 nesou dvě Caldarovy kompozice, a to Missa Noli me despicere, A 18.587 a Missa S. Martini A 20.734). Systém signování se tak poněkud znepřehledňuje.

Pokud předpokládáme, že čísla následující za sebou byla určena pro stejný hudební druh a šla pod každým písmenem postupně od jedničky, můžeme nyní s určitou rezervou odhadnout původní počet hudebnin. Jako vzorek pro toto zkoumání jsme zvolili skupinu mší, nejen pro jejich počet, ale také pro poměrně nejúplnější pokrytí jednotlivých signatur – mešní kompozice zahrnují pod písmenem B téměř celou číselnou řadu od 1 do 21, s výjimkou sign. B 12, pod níž je uvedeno Caldarovo Lauda Jerusalem. Největší počet mší se zachoval pod signaturami B 17 (osmnáct hudebnin) a B 21 (jedenáct hudebnin). Pokud byl zhruba stejný počet hudebnin zařazen i pod ostatními signaturami, byl původní rozsah sbírky poměrně velký. Číslování dosahuje u mší čísla 21, a při předpokládaném počtu průměrně patnácti hudebnin na jednu signaturu se dostáváme asi ke třem stovkám mší. Podle výše uvedeného soupisu se roku 1784 nacházelo na svatokopeckém kůru celkem 352 mešních kompozic, což s odhadnutým počtem hudebnin v zásadě koresponduje.

Seznam svatokopeckých hudebnin

Následující tabulka je úplným seznamem svatokopecké sbírky. Uvádí signaturu, starou signaturu, autora, název, obsazení instrumentálního souboru (zkratkami RISM) a dataci. Skladby jsou seřazeny abecedně podle skladatelů, pod jejichž jmény jsou dochovány ve sbírce. Jména zjištěná u některých skladeb komparací s dalším materiálem uvádíme v závorce. Pro konkrétní určení skladatele odkazuji na příslušný text. V rámci jednotlivých skladatelů jsou skladby pro snadnější vyhledávání řazeny podle signatury MZM.

1	Theodora Straková – Jiří Sehnal – Svatava Přibáňová, Průvodce po archivních fondech Ústavu dějin hudby Moravského muzea v Brně, Brno 1971, s. 16-21. Augustiniáni sídlili do konce 18. století u sv. Tomáše, poté přesídlili na Staré Brno.
2	Bohumír Štědroň, Hudební sbírka augustiniánů na Starém Brně, in: Věstník ČAVU 52, 1943, s. 1-29 (dále jen Štědroň 1943).
3	Das mährische Musikleben in der Zeit Antonio Caldaras, in: Antonio Caldara. Essays on his life and times, ed. Brian W. Pritchard, Aldershot 1987, s. 249-276, zde na s. 267. Hudba v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce, in: Časopis moravského muzea 76/1991 (dále jen Sehnal 1991), s. 185-222, zde na s. 215-216. Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001, s. 83. Jiří Sehnal také sbírku jako pracovník MZM zkatalogizoval.
4	V pramenech je někdy výslovně uvedeno, že s sebou návštěvy přivezly skladby pro místní hudebníky, např. v červenci 1693 to byl kapelník chrámu sv. Štěpána ve Vídni Johann Michael Zacher, roku 1725 první basista dvorní kapely Friedrich Götzinger atd. (Sehnal 1991, s. 213). O kontaktech Hradiska s J. G. Reinhardtem a I. Holzbauerem bude pojednáno dále.
5	Hudba v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce, in: ČMM 76/1991, s. 185-222. Musik in dem Prämonstratenkloster Hradisko (Hradisch) bei Olmütz in den Jahren 1693-1739, in: Kirchenmusikalisches Jahrbuch 77/1993, s. 51-95.
6	O velkých svátcích byli na Kopeček posíláni z Hradiska především trubači (Sehnal 1991, s. 202).
7	Jménem jsou prozatím známi dva ředitelé kůru: P. Josef (vl. jm. Filip) Siegert, + 1713; P. Jacob (vl. jm. Anton) Birgel, + 1740 (Sehnal 1991, s. 189-190. Moravský zemský archiv, Cerroni II 64, s. 859n).
8	Sehnal 1991, s. 191.
9	Jména opisovačů, zjištěná na svatokopeckých hudebninách, nenalézáme mezi hradiskými hudebníky. Existenci samostatné hudební sbírky dosvědčuje také její soupis, pořízený roku 1784 (viz dále).
10	A 18.654, Dittersdorf: Missa solemnis z roku 1770, part Canto, na poslední straně tužkou: "Franciscus Pommijus / Discantist im Heiligberg / die 4 Okrobrii 796".
11	Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, sign. G 295. Tematický inventář mší, bez titulního listu, seřazený abecedně podle autorů. O inventáři referuje Jiří Sehnal, Hudba u brněnských augustiniánů, HV 20/1983, s. 227-241 (dále jen Sehnal 1983), zde na s. 228.
12	Hypotézu o obstarání hudebnin Pavlem Křížkovským nastiňuje Sehnal 1991, s. 215.
13	Felix von Kraus, Biographie des K. k. Vicehofkapellmeister Antonio Caldara, disertace Wien 1894 (Kr). Ludwig von Köchel, Johann Joseph Fux, Wien 1872 (K). A. Liess, Johann Joseph Fux, ein steierischer Meister des Barock, nebst einem Verzeichnis neuer Werkfunde, Wien 1947 (L). Helmut Federhofer, Unbekannte Kirchenmusik von Johann Joseph Fux, in: Kirchenmusikalisches Jahrbuch 43/1959, s. 113-154 (E). Norbert Hofer, Thematisches Verzeichniss der Werke Georg Reutters d. J., strojopis, A-Wn, Mus. Hs. 28.992 (H). Herbert Vogg, F. I. Tuma als Instrumentalkomponist, disertace Wien 1951 (V). Georg Reichert, Zur Geschichte der Wiener Messenkomposition in der ersten Hälfte des 18. Jhs., disertace Wien 1935 (Reichert). Bruce C. MacIntyre, The Vienese Concerted Mass of the Early Classic Period, Ann Arbor – London 1986 (M). Katalogy nadále cituji pod jejich zkratkami, uvedenými v závorkách.
14	Cz-Pkřiž XXXV D 141, Cz-Pkřiž XXXV D 62, D-OB MO 642
15	Reichert: Donberger 2. RISM: A-HE VIII a 1. V moravských pramenech se nachází opis této mše ve sbírce sv. Jakuba v MZM, sign. A 2145.
16	Cz-Pkřiž XXXV A 78, D-OB MO 390.
17	Reichert: Donberger 26. A-H II 32, D-OB MO 384, A-WIL Ms 134, Cz-Pkřiž XXXV A 82.
18	Reichert: Prustmann 16. A-HE VIII.a.3, A-KR C 10/666, Cz-Pak 1024, Cz-Pak 1027, Cz-Pkřiž XXXV A 23.
19	A-KR B 18/365.
20	Reichert: Reinhardt 22. A-Wn, HK 334.
21	A-KR B 18/371, A-KR B 16/347.
22	A-Ed B 65.
23	Cz-ME 20 (RISM A/II 550.248.181).
24	A-KR B 28/467 (RISM A/II 600.177.921).
25	A-KR C 24/774.
26	D-OB MO 708.
27	D-OB MO 330.
28	Cz-Bm A 2218 (sv. Jakub).
29	Mešní kompozice Antonia Caldary je tématem připravované disertace autorky této studie. Z dosavadní literatury uvádíme: Manfred Thalhammer, Studien zur Messenkomposition A. Caldaras, disertace Würzburg 1971; Elaine R.Walter, Selected Masses of Antonio Caldara, disertace Washington D. C. 1973.
30	Felix von Kraus, Biographie des K. k. Vicehofkapellmeister Antonio Caldara, disertace Wien 1894. Katalog je náplní druhého svazku práce.
31	Autorem mše sign. A 18.589 je Georg Donberger, A 20.732 Ignaz Prustmann.
32	Mši A 20.733 napsal snad Reinhardt nebo Fux, moteto A 18.590 Reutter, mši A 18.580 blíže neznámý Cramer.
33	Datum narození 1707 (nikoli 1709, jak je uváděno ve starší literatuře) je převzato z R. Flotzinger, Oesterreichisches Musiklexikon (www.musiklexikon.ac.at).
34	Karl von Dittersdorfs Lebensbeschreibung, seinem Sohne in die Feder diktiert, Leipzig 1801, česky jako Vzpomínky hudebníka 18. století, Praha 1959.
35	Carl Krebs, Dittersdorfiana, Berlin 1900 (temat. katalog), č. 326, s. 142. MacIntyre (cit. v pozn. 13) uvádí tuto mši jako M 15 (s. 602-603), nezná ovšem prameny z augustiniánské sbírky – kromě hudebniny pocházející z Kopečku obsahuje sbírka ještě jeden opis od sv. Tomáše z roku 1772, sign. A 18.653. Z moravských pramenů uvádí MacIntyre pouze sign. A 3203 (Vyškov), A 12.205 (Rajhrad) a A 21.641 (Brno, Petrov). Nejstarší MacIntyrovi známý opis je datován 1773.
36	Datum na partu Trombone secundo a Violone: "descripsit Bartho: Jos: Krautil, in Sacro Monte premonstratensium Anno Domini 1770 die 27 Julii".
37	Na obálce je uvedeno, že skladbu obstaral roku 1771 P. Sarcander, toto datum je však mladší než výše uvedené datum opisu. Na pozdější vznik obálky ukazuje také tvar skladatelova jména: "Authore Virtuoso Carolo Domino Dittersdorf". Je známo, že Ditters získal šlechtický přídomek "von Dittersdorf" až 5. června 1773.
38	T. Hochradner – M. Czernin – G.-M. Vörösmarty, Johann Joseph Fux: thematisches Verzeichnis der musikalischen Werke (cit. podle NG2).
39	Sign. A 19.610 (K 39).
40	V pramenech je doložena návštěva kláštera Hradisko 19. května 1738 (Sehnal 1991, s. 213), pravděpodobně v souvislosti s květnovou svatokopeckou poutí (31.5.).
41	Čtyři z nich zahrnuje MacIntyre (cit. v pozn. 13) do své analýzy vídeňské předklasické mešní kompozice: M 30 (A 20.809), M 31 (A 19.144, ze Sv. Kopečku), M 32 (A 20.673, ze Sv. Kopečku) a M 33 (A 19.102).
42	ČSHS, sv. II, s. 60.
43	Jiří Sehnal, Hudba v olomoucká katedrále v 17. a 18. století, Brno 1988 (dále jen Sehnal 1988), s. 179. Vysokou hodnotu přiznává jeho kompozicím i moderní hudební historiografie: "Zanechal četné skladby chrámového slohu barokně klasického, z nichž některé mají cenu a jsou úplně neznámé" (Bohumír Štědroň, ČSHS, sv. II, s. 128).
44	Nemá vlastní heslo ve velkých hudebních slovnících (MGG, NG, NG2), biografické údaje je proto nutno čerpat ze starší literatury, případně ze specializovaných studií.
45	Některé prameny uvádějí, že byl v Schottenkirche ředitelem kůru. Zde dochované opisy Oettlových děl jej však nazývají "Tenorista Scot." (Reichert, cit. d., s. 59).
46	K tomuto zjištění jsme dospěli průzkumem tamního hudebního archivu.
47	Jeho strýc Kilián Reinhardt (1653 – 1729) byl hudebním správcem císařské dvorní kapely, bratranci se významně uplatnili v císařských službách.
48	Z brněnských oratorií známe prozatím dva tituly: Desperanti peccatori a moriente Iesu restituta vita (Brno, kostel sv. Mikuláše, 1721, libreto Rajhrad R Z.f.18, přív. 9) a Testamentum Salvatoris (Brno, kostel sv. Jakuba, 1730, libreto Rajhrad R Z.f.18, přív. 10). NG2 dále uvádí libreto vytištěné v Olomouci roku 1726 s názvem Per crucem Jesu sit desperanti vitae restitutio. Mohlo jít o opakování brněnského oratoria z roku 1721 pod pozměněným názvem (tuto hypotézu nastiňuje též Sehnal 1988).
49	Podle Sehnala 1991, s. 213 pozval 10. 9. 1718 klášter Reinhardta na návštěvu, pro mezery v diariích však nevíme, zda se návštěva uskutečnila.
50	Vzhledem k tomu, že Reinhardt doposud nemá tematický katalog, nelze tyto skladby blíže určit. Reichert neuvádí ani jednu ze svatokopeckých mší, RISM uvádí další exemplář mše A 19.727 (D-OB MO 711). Srovnáním relevantních pramenů moravské provenience byly zjištěny duplikáty dvou svatokopeckých mší ve sbírce kostela sv. Jakuba v Brně: Missa S. Josephi (A 19.728) je shodná se mší A 2217 a Missa Ss. Simonis et Judae (A 19.726) s A 2218.
51	"del Sig. Antonio Francisco Römer organista ad S. Steph. Wienna" (sign. 19.801).
52	Sbírka kostela sv. Jakuba v Brně, sign. A 2246, ze sbírky M. F. Altmanna (zemřel 1718).
53	Consignatio Partium Musicalium Chori Rayhradensis Anno 1725. Edice inventáře Theodora Straková, Rajhradský inventář z roku 1725, in: ČMM 58/1973, s. 217-246.
54	V širším smyslu lze ovšem i jej považovat za rakouského skladatele, neboť Milánsko připadlo roku 1713 v tzv. válce o španělské dědictví rakouským Habsburkům a prostřednictvím místodržících bylo podřízeno Vídni.
55	ČSHS, sv. II, s. 488 (Gracian Černušák).
56	A 20.183, podle jmen opisovačů Antona Krista a Petra Hrubého.
57	A-Wn, sign. S. M. 2120.
58	Autorka studie provádí již několik let průzkum repertoáru chrámové hudby na Moravě. Výsledky tohoto bádání budou publikovány v připravované disertační práci.
59	H. N 11 / Litaniae Lauretanae / à 10 / C. A. T. B. / 2 Violinis 1 Violetta / 3 Violis con Orga: / partes 11 / Authore Petzelius.
60	Na tuto skutečnost upozorňuje již Jiří Sehnal, Nové příspěvky k dějinám hudby na Moravě v 17. a 18. století, in: ČMM 60/1975, s. 159-180, zde na s. 164.
61	Sehnal 1991 (s. 209-210, s. 218, pozn. 15) uvádí názvy a stručnou charakteristiku děl prováděných v letech 1696 – 1723 v klášteře Hradisko a v letech 1723 – 1738 u olomouckých jezuitů na. Ani jeden z názvů nenasvědčuje, že by v něm mohly vystupovat postavy Adam a Eva.
62	Rajhrad, sign. R Z.f.10, přív. 3.
63	V současné době je pro uzavření Moravského zemského muzea nemožné zjistit přesný text fragmentu, který by posloužil jako srovnávací materiál k dochovaným oratorním textům. Stejně tak je prozatím nedostupné i libreto oratoria.
64	Po svém působení na Kopečku byl v letech 1762 – 1764 v Dubu nad Moravou (Theodora Straková, K hudební minulosti Dubu u Olomouce, in: ČMM 70/1985, s. 181-193, dále jen Straková 1985).
65	Sehnal 1988, s. 177 uvádí další životopisné údaje. Podle toho zpíval Kroutil bas, hrál na housle, violon a varhany a v letech 1789 – 1793 vypomáhal na kůru olomoucké katedrály. Jeho žádosti o místo choralisty tamtéž jsou doloženy z let 1781 – 1792. Od roku 1790 byl zaměstnán jako učitel hudby na Hradisku.
66	Sehnal 1988, s. 185. Sehnal 1991, s. 190.
67	Sehnal 1991, s. 218.
68	Zde jsou Jarošovy Litanie (19.181) s dvojím partem Organo, z nichž jeden je opsán B. Wimětalem roku 1772 (kopista z Kopečku) a druhý V. Petříčkem (kopista od sv. Tomáše). U Brixiho offertoria 20.724 je Jaroš podepsán jako kopista; na obálce skladby je ovšem uvedeno "Chori S. Thomensii obtulit in honorem BMV Matthias Slezak, alumnus eiusdem Chori").
69	Straková 1985.
70	MZA Brno, B 2, 93/K 20/33. Přetiskuje Sehnal 1991, s. 215.
71	Následující typologie instrumentálního obsazení je čerpána především z knihy Friedrich Wilhelm Riedel, Kirchenmusik am Hofe Karls VI. (1711 – 1740), München – Salzburg 1977.
72	U osmi skladeb – Fux, Caldara, Holzbauer, Ditters.
73	Johann Georg Albrechtsberger, Gründliche Anweisung zur Composition, Leipzig 1790, s. 379 (cit. podle MacIntyre, s. 100, 709).
74	A 20.659 (1717), A 20.734 (1740).
75	A 20.732 (1761), A 20.966 (1758), 36.645 (1759), A 36.643 (1758).
76	A 20.936 (1752), A 18.579 (1759).
77	Missa S. Martini Episcopi, 20.731; Missa S. Angeli Custodis, 18.581; Motetto de quovis Sancto, 18.590.
78	Jiří Štefan, Ecclesia metropolitana Pragensis. Catalogus collectionis operum artis musicae, Praha 1983, s. 25-26.
79	MacIntyre, s. 63.
80	Viz pozn. 70.
81	Sehnal 1991, s. 215.
82	Toto množství hudebnin se signaturou B N vedlo zřejmě Bohumíra Štědroně v jeho popisu augustiniánské sbírky k tomu, že zmíněnou signaturu vztáhl ke všem hudebninám svatokopecké sbírky (Štědroň 1943, s. 7)