Vlasta Reittererová
Ve všech biografiích a biograficky zaměřených statích věnovaných Aloisi Hábovi, a rovněž v jeho autobiografii, dokončené roku 1969[1], se opakuje informace o sběru písní, na němž se podílel během první světové války v rámci úkolu přiděleného Hudebně-historickou ústřednou Válečného tiskového úřadu při Ministerstvu války (Musikzentrale des Kriegspressequartiers beim Kriegsministerium) ve Vídni. Hába tuto činnost prezentoval jako historicky i vlastenecky důležitou. Později se měla stát jedním z elementů, které posílily jeho zájem o folklórní studia, a druhotně koneckonců i odvahu k experimentování s mikrointervaly. Zejména jí však využil jako příležitost k vyvázání se z aktivní vojenské služby. Kromě jeho vlastních informací však o výsledcích jeho sbírkové činnosti v Hudebně-historické ústředně dosud scházely pramenné doklady.
●
Po necelých devíti měsících studia v mistrovské třídě Vítězslava Nováka[2] nebyl Hába ušetřen povolávacího rozkazu. “V den svých dvaadvacátých narozenin, 21. června 1915 jsem musel narukovat k vojenské službě do St. Pöltenu[3] u Vídně. Rekruti byli z Prahy do St. Pöltenu přepravováni v dobytčácích,” píše ve své autobiografii[4]. Ponechme mu nyní slovo, abychom mohli z jeho vzpomínek vyjít a doplnit je o zjistitelná fakta.
“Jako ‚bývalý maturant’ jsem byl přidělen k setnině, která prováděla výcvik poddůstojníků. Většinu času jsme trávili na cvičišti. Po večeři jsme měli od 18 do 21 hodin volné vycházky, o sobotách a nedělích do půlnoci. Předpokladem pro udělení vycházky bylo naučit se rázně salutovat a i jinak se cvičit v poslušnosti a pokoře. Pro individuální činnosti zbyl jen velmi úzký prostor, který jsem brzy hledal, a také našel. Každou noc měl některý z vojáků hlídku na kasárenském dvoře. Pro noční službu měl k dispozici stůl, židli a lampičku Zjistil jsem, že dobrovolným převzetím této jinak únavné a nudné služby získám volný čas ke komponování, a bral jsem si tedy noční službu každý třetí den. Po ní bylo možno se dopoledne vyspat.
Také normální volný čas jsem využíval ke komponování. Daleko od Prahy, odtržen od svého učitele, v cizím prostředí jsem byl ve svém namáhavém hledání vlastního hudebního výrazu odkázán zcela sám na sebe. Toto tápání v nejistotě, bez rad a konfontací se svým geniálním učitelem Novákem[5], byl nejtěžší úsek mého uměleckého vývoje. Přesto se mi podařilo vytvořit do jara 1916 dva cykly klavírních skladeb[6]. Ve smyslu podnětů svého učitele jsem se pokoušel rozšířit své harmonické myšlení k volnému použití tří až pětizvuků a jejich alterací na všech dvanácti stupních, klasické tóniny dur a moll diferencovat melodicky využitím církevních stuonic, a obměňovat klasickou dvoudílnou a třídílnou formu.
Jaro 1916 mě postavilo před nové těžkosti. Po vojenském výcviku jsem byl poslán s polní jednotkou na východní frontu do Haliče. Jako telefonista jsem na ruské frontě
v létě 1916 prožil chaotický ústup z Lucku[7] a při přeskupování jednotek jsem přišel do styku s polskými, rusínskými a slovinskými vojáky. Způsob jejich zpěvu, který se podobá slovenskému, opět obrátil mou pozornost k intervalům, odchylujícím se od půltónového systému. Začátkem roku 1917 jsem se vrátil k pluku do St. Pöltenu a zúčastnil se kurzu pro důstojnické čekatele. Ve volném čase jsem zapisoval vojenské písničky pro vídeňskou Hudebně-historickou ústřednu Válečného tiskového úřadu. Tak jsem se ve vojenských zpěvech opět zaposlouchal do odchylek od půltónového systému.
Na jaře 1917 jsem ve Vídni absolvoval důstojnickou školu. Pobyt ve Vídni pro mě byl přínosný v mnoha směrech. Především jsem mohl bydlet v soukromí a smysluplně trávit večery. Jako frekventant důstojnické školy jsem měl volný vstup na všechna představení Dvorní opery a Dvorního divadla. Tuto výhodu jsem notně využíval. I během války měla operní a činoherní představení dobrou úroveň; umožňovala mi, abych poznal důležitou část německého umění živě.
Písemné uznání Hudebně-historické ústředny[8] za sbírku vojenských písní, které jsem zapsal v St. Pölten, mi dodalo odvahy, abych tuto instituci navštívil. Založil ji dr. Bernhard Paumgartner, známý dirigent a ředitel salcburského Mozartea[9], a vybudoval ji spolu s mladými skladateli, na které byla také uvalena vojenská povinnost – Petyrkem, Grossem, Knöllem, Rosenstockem a Kanitzem. Byli to žáci Franze Schrekera na vídeňské Hudební akademii. Spolupracovníkem Hudebně-historické ústředny byl Béla Bartók, zodpovědný za sběr a vydávání maďarských a rumunských vojenských písní a občas příjížděl z Budapešti na společné porady. Návštěva Hudebně-historické ústředny, rozhovory s dr. Paumgartnerem a jeho spolupracovníky měly zásadní význam pro můj další postup. Zjistil jsem, že této instituci chybí spolupracovník pro slovanské vojenské písně a požádal jsem dr. Paumgartnera, zda by mi tento úkol nesvěřil. Ten můj návrh akceptoval. Než však bylo všemi vojenskými instancemi povoleno ‚převelení‘, byl jsem v listopadu 1917 poslán ze St. Pöltenu na italskou frontu do Latisany na řece Tagliamento[10]. Teprve na intervenci poslance říšského sněmu probošta C. M. [!] Stojana[11], pozdějšího arcibiskupa v Olomouci, jsem byl převelen v hodnosti poručíka do Hudebně-historické ústředny a v lednu 1918 jsem nastoupil ve Vídni do služby.
Nyní jsem měl možnost se hudebně dále vzdělávat. Především jsem si chtěl lépe osvojit harmonii a kontrapunkt tzv. ‚starší‘ vokální hudby, reprezentované Palestrinou. Holandský skladatel Brand[t]s-Buys[12], který žil ve Vídni a se kterým jsem se seznámil po premiéře jeho opery Krejčíci z Schönau a poprosil ho o soukromé vyučování ve zmíněných disciplinách, mi pro toto školení doporučil profesora vídeňské Hudební akademie[13] dr. Richarda Stöhra, nejlepšího učitele přísného kontrapunktu v duchu Johanna Josefa Fuxe (1725). Jako soukromý žák profesora Stöhra[14] jsem se naučil pod jeho vedením a kontrolou přísný kontrapunkt na principu trojzvků a rozdělení intervalů na konsonance (prima, tercie, kvinta, sexta, oktáva) a disonance (sekunda, kvarta a septima).
Toto školení ve vědomém a zodpovědném používání jednoho každého intervalu a souzvuku mi bylo také v další, svobodné hudební tvorbě jistou oporou a doplnilo rady Vítězslava Nováka pokud jde o zkoumání výrazu všech intervalů a komplikovaných vícezvuků.
Během služebního času v Hudebně-historické ústředně jsem měl příležitost seznámit se se skladbymi Felixe Petyrka a dalších žáků prof. Franze Schrekera a nasbírat informace o jeho pedagogické činnosti. Tak jako Vítězslav Novák, podporoval i Schreker u všech svých žáků individuální pokrok. Toto zjištění mě vedlo k rozhodnutí pokračovat ve svých kompozičních studiích u Schrekera. Felix Petyrek mne na jaře 1918 Schrekerovi představil a zahrál mu několik mých klavírních skladeb. Schreker mě přijal jako soukromého žáka s vyhlídkou, že mě na základě složených zkoušek na podzim přijme do své kompoziční třídy na vídeňské Hudební akademii. Jeho učební plán byl stejný jako u Vítězslava Nováka: postupovat od dvoudílné a třídílné písňové formy přes preludium, fugu, scherzo, rondo, variace a sonátovou formu a soustavně se snažit najít cestu z tradičně školského tvarování k umělecky samostanému projevu, se silně alterovanou harmonií a melodikou, krátce řečeno: přes Bacha, Schumanna a Regera dospět k osobnímu způsobu výrazu.”[15]
Učitel i žák – Vídeň 1915–1919
Ke školení u Richarda Stöhra píše Jiří Vysloužil v monografii o Aloisu Hábovi: “Hába, který prahnul po moderní skladbě, se [...] dostal do paradoxní situace. Musel u přísného Stöhra vypracovávat úlohy podle školských příruček. Věřil naivně Brandts-Buysovi, ale ten ho nakonec dezorientoval. Co měl nyní dělat? Měl naslouchat hlasu svého srdce a komponovat moderně, nebo se měl učenlivě podřídit požadavkům přísného Stöhra?”[16] Hábova formulace v autobiografii sice o pocitu spoutání Stöhrovou přísnou výukou nehovoří, je zde nicméně také dopis Hábova učitele z Kroměříže Julia Rauschera[17], na nějž se Hába obrátil o radu, na základě Rauscherovy odpovědi vzal studium vážně, a jedině tím získal. Není ostatně patrně důvodu považovat Stöhrovo vyučování za zkamenělé a zpátečnické – vždyť k jeho žákům patřili Leonard Bernstein, Marcel Rubin, Erich Zeisl, také Erich Leinsdorf, Herbert von Karajan a další.
Hába byl poté přijat přímo do druhého ročníku Schrekerovy třídy na Akademii[18], a když byl jeho učitel povolán na Hudební akademii do Berlína, odešel Hába a někteří další jeho žáci do Berlína za ním. Z Hábových biografií je známo, že Franz Schreker také pomáhal řešit existenční situaci svých žáků a Hábovi po skončení války a rozpuštění Válečné tiskové ústředny opatřil místo korektora ve vídeňském nakladatelství Universal Edition.
1. Franz Schreker
Rovněž z tohoto zaměstnání si Hába odnesl mnoho cenného, neboť mu procházely rukama partitury současných skladatelů, jež tak mohl studovat. Hába se ovšem nikdy nezmínil o jiné své činnosti, kterou vykonával přinejmenším ve školním roce 1918/19. Tehdy působil vedle zaměstnání v Universal Edition jako učitel teorie a hry na housle v soukromé Schallingerově hudební škole (Musikschule Schallinger). Ve stejné škole působili jako učitel také další Schrekerovi žáci – Felix Petyrek a Heinrich Knöll, jak dokazuje zachovaná hromadná fotografie z konce dotyčného školního roku a dochovaný plakát žákovského koncertu. Tato skutečnost byla zjištěna teprve nedávno a podrobnosti jsou předmětem dalšího zkoumání. Zatím uveďme alespoň kusou informaci:
Schallingerova hudební škola byla založena roku 1896. Sídlila nejprve v Götzgasse v 1. vídeňském obvodě (Favoriten) proti budově obvodního úřadu (Bezirksamt) a poté pro ni byla postavena ve stejné čtvrti (Landgutgasse 31) čtyřpatrová budova, v níž se také nacházel dvě poschodí zaujímající tzv.”Mozartsaal”.
2. Budova Schallingerovy školy v Landgutsgasse 31.
3. Mozartův sál Schallingerovy školy
Zakladatel školy Ewald Schallinger byl varhaník, zpěvák a skladatel především církevní hudby a řadu let působil jako regenschori v kostele sv. Antonína ve vídeňské čtvrti Favoriten. Školu vedl se svou ženou Minnou Schallinger. Jejich dcera Hertha se stala roku 1919 manželkou Heinricha (Heinze) Knölla, jenž později působil jako kapelník v drážďanské opeře, v Karlsruhe atd. V hospodářsky složitém poválečném období předal Ewald Schallinger vedení školy svému synovi Walterovi a jeho manželce Ludovice. Po Walterově smrti roku 1929 vedla jeho žena školu až do poloviny šedesátých let, kdy zažila škola dokonce nový rozmach a zanikla až se smrtí majitelky[19]. Zmíněný školní koncert se konal 5. června 1919 (s reprízou 6. června) a hromadná fotografie byla pořízena před budovou obvodního úřadu (tato budova ještě stojí a pozadí fota si lze ověřit). Soustředění Schrekerových žáků v Schallingerově hudební škole je dalším dokladem, jak Schreker svým žákům usnadňoval v těžké poválečné době existenci zprostředkováním činností, při nichž si mohli přivydělat a zůstat přitom v kontaktů s hudbou[20]. Schallingerova škola tedy v rámci svých možností zaměstnávala mladé nemajetné hudebníky, o čemž svědčí i jeden z detailů fotografie. Je na ní také učitel violoncellové hry Friedrich (Fritz) Gulda, otec klavíristy Friedricha Guldy. Friedrich Gulda starší se právě vrátil z ruské fronty a neměl jiný oblek než vojenskou uniformu. Felix Petyrek je na fotografii se svými dvěma sestrami Hedy a Annie; obě rovněž vyučovaly v Schallingerově škole. Fotografie byla silně poškozena a poněkud neuměle rekonstruována: Walter Schallinger byl plavovlasý, zde je však černovlasý, rovněž Hába je jen stěží identifikovatelný (nutno ovšem dodat, že Hába podle údajů ve vojenských dokladech měřil pouhých 167 cm).
Sběratel – Vídeň 1917–1918
Jak řečeno, Hábova činnost veVálečném tiskovém úřadu (KPQ) resp. v Hudebně-historické ústředně (HHÚ) zůstávala až na odvolávky na vlastní Hábova tvrzení zahalena mlhou. Pátrání po tom, kam se poděla jeho sbírka písní byla bezvýsledná jak ve vídeňském Válečném archivu[21], tak v dalších potenciálních archivech a institucích[22].
“Císařský a královský Válečný tiskový úřad” byl založen 28. července 1914 jako oddělení vrchního armádního velení (Armeeoberkommando). Jeho úkolem byla koordinace tiskových zpráv a propagační činnosti Rakousko-Uherska během první světové války, a to s použitím všech dostupných prostředků. Prvotním zájmem pochopitelně bylo zřízení telegrafní a dopisové kanceláře[23]. Zapojení umělců do činnosti KPQ mělo propagandistický cíl, především se tedy jednalo o literáty a výtvarníky. Ve spojení s KPQ a jeho činností pösobila řada spisovatelů a žurnalistů, mezi nimiž je nápadný podíl umělců pocházejících z českých zemí: působili zde například Roda-Roda[24], Robert Michel[25], pražští rodáci Franz Werfel, Leo Perutz a Egon Erwin Kisch, mezi výtvarníky Alfred Kubin[26], jiní umělci byli s Čechami a Moravou různými způsoby spjati, jako Robert Musil[28] či Egon Schiele[29]. Dalšími využívanými a podporovanými činnostmi v KPQ byly fotografie a film, důležité prostředky dokumentaristiky.
Z řad umělců se pro činnost v KPQ nabízela řada dobrovolníků, někteří z vlasteneckého přesvědčení, jiní proto, že uměleckou prací pro KPQ mohli uniknout nasazení na frontě. Tento důvod přivedl patrně ke KPQ také Aloise Hábu, jak ostatně v náznaku z jeho vlastních slov vyplývá. Hába se zřejmě pokoušel vyvázat z aktivní vojenské služby již dříve. Zdají se to naznačovat dopisy dr. Antonína Cyrila Stojana, o němž Hába sděluje, že jej pomohl pro službu v KPQ vyreklamovat. Jediný datovaný dopis (psaný ostatně cizí rukou a Stojanem pouze podepsaný) přeje Hábovi vše dobré a úspěch, i když jeho žádost byla zamítnuta. Rovněž další dva dopisy jsou nedatované, razítka na dvou poškozených obálkách nejsou čitelná (jedna z nich je však adresována do Vídně) a jejich obsah (pozdrav a přání všeho dobrého) jasno nevnášejí.
Jako doklady Hábovy průběhu vojenské služby a bojového nasazení slouží záznam Hlavního deníkového listu (Haupt-Grundbuchsblatt)[30], a Listy záznamů pro popis kvalifikace (Vormerksblatt für die Qualifikationsbeschreibung) Ministerstva války, vyplněné Hábovou rukou. Podle těchto dokladů narukoval Hába 21. června 1915 k 25. střeleckému pluku v St. Pöltenu, 15. července byl superarbitrován k pomocným službám. V březnu 1916 byl jmenován desátníkem a stal se frekventantem poddůstojnické školy rezervistů (RUO Schule). Na ruské frontě byl od 14. dubna do 28. prosince 1916, od 1. ledna 1917 do konce března téhož roku byl frekventantem poddůstojnické školy v St. Pölten a 26. června 1917 byl jmenován praporčíkem v rezervě, 29. srpna resp. 20. září 1917[31] byl superarbitrován ke kancelářské službě. Od 6. listopadu do 28. prosince 1917 je datováno válečné nasazení v Latisanu na Tagliamentu[32], a od 28. prosince 1917 je v Listu záznamů uvedeno: “přidělen k Hudebně-historické centrále pro folkloristiku slovanských národů, redakce slovanských písňových textů a melodické zpracování slovanských písní.”[33] Jeden List záznamů je datován 8. dubna 1918 a je na něm dopsáno Hábovo povýšení na poručíka z 1. srpna 1918[34], druhý nese datum 26. září 1918[35].
5. Haupt-Grundbuchblatt Aloise Háby.
6. Vormerkblatt für die Qualifikationsbeschreibung Aloise Háby
Hudebně historická ústředna KPQ byla vytvořena roku 1916, činnost byla zahájena v dubnu 1917. Jejím úkolem byl sběr lidových písní všech etnických skupin monarchie. Základní myšlenkou jak HHÚ, tak již roku 1904 zahájené “Akce lidová píseň” (Volksliedunternehmen) bylo “překonání národnostních protikladů prostřednictvím zdánlivě nepolitického a tedy národy spojujícího působení hudby. Sbírka lidových písní měla přispět k upevnění společné myšlenku habsburské monarchie prostřednictvím pozitivního zhodnocení etnické a kulturní rozmanitosti říše, neboť prosté lidství, jež z lidových písní hovoří, je v monarchii pramenem duchovní spřízněnosti etnických skupin.”[36] Problematické zdůvodnění i cíl činnosti HHÚ byly pochopitelně přijímány různě. “Kritikové z řad neněmeckých (německy nehovořících) ‚národních kmenů‘ chápali tuto činnost jako vměšování do interních národních záležitostí. Konflikty vyvolával názor, že lidová píseň je ‚nejčistším zrcadlem duše‘ a tedy zvěcnělým ‚národním charakterem‘, spojený s hodnocením, že měřítkem pro lidové písně všech národů má být píseň německá (německojazyčná).”[37] HHÚ však zápasila po celou dobu s nedostatkem schopných sil, kritika, kterou vyvolával záměr nadnárodně založené sbírky na jedné straně a na druhé straně očividně do popředí stavěná německá písňová tvorba, byla stále silnější. Přesto se v lednu 1918 ve Vídni uskutečnil koncert, sestavený z vojenských písní různých národů, který měl demonstrovat nadnárodní charakter rakouské armády[38].
S činností HHÚ se částečně křížil a částečně doplňoval plán, vycházející z aktivit rakouského folkloristy Josefa Pommera (1845–1918), zakladatele časopisu Das deutsche Volkslied. Zentschrift für seine Kenntnis und Pflege. Pommer inicioval ediční plán, jenž měl zahrnout poklad lidové písně všech korunních zemí. Záštitu převzalo c. k. Ministerstvo kultu a vyučování a vydavatelem mělo být nakladatelství Universal Edition. Pommer k tomu účelu zainteresoval muzikology, germanisty, slavisty, romanisty a národopisce všech národů monarchie. Plánováno bylo 60 svazků, byl však vytištěn jen zkušební svazek a s koncem monarchie vzal celý projekt za své[39].
Zda si Hába problémů a pozadí záměru HHÚ (a také připravované edice v Universal Edition, kde koneckonců pracoval) byl vědom, nelze říci. Podle všeho především usiloval o to, aby se dostal ze St. Pöltenu do zázemí[40].
7. Alois Hába v letech první světové války
Ve své životopisné skice Můj lidský a umělecký vývoj[41] z roku 1942 Hába z válečných let zmiňuje pouze své školení u Richarda Stöhra, bez bližšího určení času, kdy mělo probíhat. Opera Krejčíci ze Schönau (Die Schneider von Schönau) Jana Brandts-Buyse, o níž píše ve své autobiografii z roku 1969 a po níž měl navštívit jejího autora, měla vídeňskou premiéru ve Dvorní opeře 21. ledna 1917[42]. Ze 16. října 1917 je zachován dopis skladatelovy manželky Almy Brandts-Buys, jež Hábovi doporučuje, aby navšívil jejího manžela v kanceláři KPQ a přinesl s sebou doklady o hudebním vzdělání a dosavadní činnosti, aby bylo možno uvažovat o jeho zařazení. Nabádá Hábu, aby neopoměl zmínku o svém zaujetí prací Bernharda Paumgartnera a o své sbírce slovanských písní v regimentu. Dále píše, že by bylo dobré získat už teď doporučení prof. Stöhra. Od Richarda Stöhra je zachováno celkem deset korespondenčních lístků a jeden dopis, tři dokumenty jsou nedatované resp. nedatovatelné, sedm je z roku 1917 a jeden z 22. února 1918. Všechny se týkají Hábových konzultací, tedy potvrzení termínů, kdy se může schůzka konat, jeden lístek urguje odpověď od Hábova regimentu (?). Lístky vypovídají o tom, že Hába k Richardu Stöhrovi nepravidelně zajížděl, průměrně asi jednou do měsíce[43]. Dotaz na odpověď Hábova regimentu se pravděpodobně týká Hábových snah o převelení do KPQ.
 8. Jan Brandts-Buys |
 9. Richard Stöhr |
V HHÚ Hába působil od ledna 1918 do rozpuštění KPQ po skončení války, kdy obojí ztratilo smysl, stejně jako úkol na vytvoření sbírky písní armády mnohonárodnostní monarchie. Otevřenou otázkou zůstalo, co se stalo s dosud zapsanými písněmi. Béla Bartók, jenž v celém projektu stál poněkud stranou, zužitkoval pravděpodobně výsledky své práce ve sbírce Melodie uherských vojenských písní, jež byla ve Vídni vydána ještě roku 1918[44]. U Felixe Petyrka nalezneme pozdní ohlas v jeho Variacích na rakouské vojenské písně, vydaných v libereckém nakladatelství Ullmann roku 1934. Eva Maria Hois publikovala menší příspěvek k Petyrkově folkloristické činnosti v Sausalu ve Štýrsku[45], nelze však identifikovat, zda některé z těchto písní pocházejí z projektu KPQ. Část německojazyčných písní se zachovala ve sbírce národopisce Hanse Commendy (1889–1971), v letech 1945–54 spolkového referenta lidové osvěty v Horním Rakousku[46]. Po Hábově sbírce, která podle všeho vznikla již dříve a pouze ji HHÚ nabídl, resp. použil na podporu své žádosti o převelení (viz zmíněný dopis Almy Brandts-Buys), však stopy zmizely.
Hábovy poválečné folkloristické aktivity
Po válce Hába vyvolal v život etnografický projekt, jehož úkolem bylo pořízení zápisů projevů lidových zpěváků na fonografické válečky. Ve věci pořízení fonografických válečků, na které se záznamy měly provádět, jednal Hába s Fritzem Moldenhauerem v Berlíně[47]. Projekt byl podporován československým Ministerstvem školství a národní osvěty, sbírka fonografických válečků byla soustředěna v archivu Státní konzervatoře v Praze a Hába byl pověřen jejím spravováním[48]. Po nějakém čase však bylo z vyšších míst rozhodnuto, aby celý výzkum byl předán nově vzniklému Ústavu pro lidovou píseň[49]. Správní ředitel Státní konzervatoře dr. Jan Branberger Hábu informoval, že Ministerstvo dotyčnému Ústavu postoupilo jeho žádost (konkrétně o podporu a svolení ke sběru lidových písní na Slovensku), a doporučil mu, aby svůj záměr projednal se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem a Leošem Janáčkem[50]. Na žádost Jana Branbergera pak měl Hába připravit zprávu o fonografickém archivu konzervatoře pro Výroční zprávy konzervatoře za rok 1927, k napsání zprávy však nedošlo[51].
Hábu provázel zájem o sběr domácího folklóru i v dalších letech, než se začal (zejména po návštěvě Kongresu o arabské hudbě roku 1932 v Káhiře) více zajímat o mimoevropskou hudbu, v níž nacházel další argumenty pro své experimenty s mikrointervaly. Podílel se např. na výzkumu lidové písně, organizované na přelomu dvacátých a třicátých let Vladimírem Úlehlou[52]. Ten informoval Hábu oficiálním přípisem z 26.6.1931 o projektu “Studijního sdružení Velká”, zkoumajícího historii Horňácka s pomocí fonozáznamů a filmového dokumentu. V týmu byli zastoupen Alois Hába a Jan Kunc (lidová hudba), Miroslav Ponc (lidová píseň), filolog Prokop Miroslav Haškovec (cizí vlivy v místním nářečí), Otakar Chlup (psychické ustrojení lidu), Petr Křička (lidové básnictví), Eduard Milén (estetika lidového umění), Ferdinand Pujman (lidové tance), Hugo Sonnenschein (cizí literární vlivy) a František Trávníček (dialektologie a fonetika). Organizační vedení měl na starosti Vladimír Úlehla. Tým byl nakonec pětadvacetičlenný a výsledkem jeho dvouměsíční práce byl Úlehlou režírovaný a produkovaný dokumentární film Mizející svět. Film ovšem propadl a Úlehlu připravil téměř o všechny finanční prostředky[53]. Je zřejmé, že až na výjimky složení týmu zadanému úkolu příliš neodpovídalo: prof. Haškovec byl romanista, Otakar Chlup významný pedagog, nikoli však psycholog, malíř a grafik Eduard Milén působil v letech 1924–36 především jako scénograf, Hugo Sonnenschein alias Hugo Sonka byl komunistický spisovatel. Na organizaci, vyhodnocení a prezentaci tohoto výzkumu nebylo podle všeho místními obyvateli pohlíženo nijak pozitivně, o čemž svědčí také dopisy Hábova přítele z Veliké nad Veličkou Rudolfa Kynčla. V dopise z 19.9.1932 prosí Hábu, aby zabránil vzniku filmového dokumentu, který tým Vladimíra Úlehly pořizuje, neboť zcela zkresluje skutečnost. Vyjadřuje se negativně také o lingvistických studiích Romana Jakobsona a v dalším, nedatovaném dopise přibližně z téže doby je kritický jak k pracím Vladimíra Úlehly, tak také Karla Plicky[54].
Co se stalo se sbírkou z první světové války?
Rozsáhlá pozůstalost Aloise Háby, jejíž podstatná část je uložena v Českém muzeu hudby a menší část se nachází v majetku Hábových dědiců, je zpracovávána v rámci projektu Center for Research on the Works of Alois Hába při Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity Brno. Nedávno se při zpracování pozůstalosti objevila stopa, která alespoň částečně vysvětluje, co se se sbírkou, soustředěnou Hábou v rámci činnosti pro HHÚ, vlastně stalo. Je to především dopis Hábova válečného druha Karla Dráždila Aloisu Hábovi z 2.10.1920:
V Uh. Hradišti, 2.X.1920
Velectěný příteli!
Ještě touto cestou srdečný dík za lask. zachránění a vrácení písní! Nemohl jsem se k dopisu dostat pro stálou kampaň a nedostatek přidělených sil.
Pokud se týče předmluvy k písním, daným do tisku, mohlo by být, jak jsem pravil, zmíněno o vzniku a účelu Musikhistorische Zentrale bývalého c. a k. ministerstva války ve Vídni, o sbírání písní, zvláště písní slovanských, kdo byl referentem pro písně české, jak závodili Němci a Maďaři v činnosti sběratelské atd. Z českých písní docházely povětšině písně sprosté, zasílané německým oficírstvem na potupení nár. českého atd.
A tu začal posílati písně české, moravské a slovenské nadporučík, později setník vojenského velitelství v Hodoníně Karel Dráždil (v občanském – finanční úř. rada).
Přispěli mu, jak ve své zprávě podotkl, pp:
Joža Černík, učitel a hudební skladatel v Uh. Hradišti
Dr. Alois Kolísek, profesor university v Bratislavě, spisovatel atd.,
Frant. Kretz, spisovatel v Uh. Hradišti
a přidělení zmíněnému voj. velitelství v Hodoníně, pp. účetní šikovatel Alfred Kiesewetter, knihkupec v Uh. Hradišti
a četař Otokar Meitner, úředník z Hodonína
Písně zaslané setníkem K. Dráždilem překvapily jak kvantitativně tak i kvalitativně šéfa M. H. Z. bývalého c. a. k. min. války: Dr. B. Baumgartnera, který pln nadšení vymáhal pro horlivého sběratele nejvyšší vyznamenání.
Část těchto písní byla dána do tisku (Univ. Edici ve Vídni) – po předchozím boji s ministrem války, který vydání českoslov. písní (zvláště jak chtěl setník Dráždil – úplně v jazyku českém) [nepřál][55] nebyl nakloněn.
Dostavily se později potíže technické, došlo ku převratu státnímu a písně ony nespatřily světlo světa v Univ. Edice.
Převrat způsobil, že měl být celý materiál písní odevzdán něm. universitě vídeňské, leč podepsaný referent M. H. Z. […][56] písně sebral a dovezl do vlasti a nyní zamýšlí je po částkách [...][57] vydávati.
Prvou část – tu která měla vyjít ve Vídni – předkládám veřejnosti atd.
Alois Hába
To je, milý příteli, diakulum[58], které já myslím. Možná, že se budeme v mínění rozcházeti, leč faktum est…
Zdar!
Srdečný pozdrav familie
Karel Dráždil
10. Dopis Karla Dráždila A. Hábovi
Spolupracujícími osobami resp. “dodavateli” tedy měli být mj. významné osobnosti československého národopisu – skladatel a sběratel lidových písní Joža (Josef) Černík (1880–1969), žák Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka, Alois Kolísek (1868–1931), teolog a propagátor především slovenské lidové písně a díla Jána Levoslava Belly, František Kretz (1856–1929), zakladatel a v letech 1914–1929 ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Podle dopisu Karla Dráždila Hába po rozpadu monarchie sbírku odvezl do své vlasti a společně pojali úmysl, vydat ji v Československu. V letech 1920–23 Hába studoval v Berlíně a energicky se pustil do experimentování se čtvrttónovou hudbou, mohl si poprvé sluchově ověřit výsledky těchto pokusů a sledovat jejich ohlas při veřejných provedeních. Rovněž po návratu do Čech usiloval především o etablování v pražském hudebním životě, na konzervatoři, docílit podpory na postavení čtvrttónového klavíru dle svého návrhu atd. K vydání sbírky pořízené během první světové války nedošlo a mělo se zato, že se ztratila. Ukázalo se však, že nikoli, nebo alespoň ne docela. V Hábově pozůstalosti byly nalezeny také notové a textové zápisy písní rukou Karla Dráždila, které ovšem vyvrací informaci, že se při sběru jednalo pouze o “vojenské písně”; přesnější by bylo označení “písně zpívané vojáky”, neboť se zde najdou i písně milostné, pijácké aj., dokonce Svatováclavský chorál. Je také možné, že je to ona sbírka, kterou měl Hába k dispozici již jako “vstupenku” do HHÚ, a protože rozpory v poslání a funkci ústředny už byly ko konci války příliš velké a organizace se ocitala v chaotickém stavu, ani k další práci nedošlo.
Karel Dráždil zapsal (přesal) sto dvě moravsko-slováckých písní na osmi dvoustranně popsaných listech (viz seznam textových incipitů). Za vojenské (příp. rekrutské) lze označit písně: Pijú chlapci; Kdo ťa, Jano; Ti veličtí úradkové; Keď sa Janko na vojnu bral; Co vy, páni, myslíte?; Keď já smutný; Vínko, vínko; Ty krakovské čtyri zvony; Pošlem ci, milá; Sem chaso, spěchajte; Ta brněnská brána; Vím já jeden háječek; Všeci sa ženija. Nalezneme zde také píseň Ej, musel by to chlap byť, která byla považována za Hábovu “hymnu”[59].
Zatím nelze učinit definitivní závěry, zda se jedná o jedinou dokumentaci sbírky a konečnou rekonstrukci jejích osudů, proto se zatím zdržujeme hypotéz a ponecháváme hovořit fakta.
Seznam písní, zapsaných Karlem Dráždilem:
11. Zápisy lidových písní, pořízených Karlem Dráždilem
Obrazová příloha:
| 1 | Alois Hába, Mein Weg zur Viertelton- und Sechsteltonmusik, Düsseldorf 1971, 2München 1986. Český překlad citátů V. R. |  |
| 2 | Od října 1914 do června 1915. Vysvědčení za první pololetí školního roku 1914/15 bylo vystaveno 13. února 1915, vysvědčení za druhé pololetí 10. června 1915. Obě jsou uložena ve fondu Pozůstalost Aloise Háby, České muzeum hudby Praha, inventář se připravuje. Není-li uvedeno jinak, pocházejí další citované dokumenty ze stejného zdroje. | |
| 3 | Město Sankt Pölten neboli Svatý Hippolyt, jak se dnešní hlavní město Dolního Rakouska nazývalo česky (na město povýšeno ve 12. století biskupem Konrádem z Pasova), hrálo významnou roli v církevních dějinách Rakouska (pověst jeho teologického semináře byla ovšem nedávno poznamenána aférou, spojenou mj. s pedofilií). Díky prudkému rozvoji průmyslu v druhé polovině 19. století stoupl výrazně počet obyvatel. V městě byla od roku 1887 zřízena Nižší vojenská reálka, která sloužila jako přípravka pro Vyšší vojenskou reálku v Hranicích na Moravě. Vojenskou školu v St. Pölten navštěvoval mj. Rainer Maria Rilke. | |
| 4 | Viz pozn. 1. | |
| 5 | Hába se pokoušel pokračovat ve studiu u Nováka i během své vojenské služby, jak vyplývá z jejich vzájemné korespondence z těchto let. Novák ovšem považoval písmné vyučování kompozici za nemožné a s potěšením posléze přivítal Hábovo přijetí na vídeňskou Hudební akademii. Viz Vlasta Benetková, Dopisy Vítězslava Nováka Aloisu Hábovi, in: Hudební věda 32 (1995), S. 314–321. | |
| 6 | Z let 1915–17 pocházejí Suita pro klavír č. 2 a 3, Improvizace na slovenskou lidovou píseň, Ukrajinská suita pro orchestr resp. symfonická skica Ukrajina, Suita ve čtvrttónové soustavě, Tantum ergo pro sbor a capella a rukopisné písně. Pokus o rekonstrukci a provedení Ukrajinské suity před několika lety selhal (revizi partitury provedl Eduard Douša); na skladbě jsou patrné Hábovy snahy vymanit se z omezení tonalitou, danými rytmickými vzorci i zásadami tradiční formy a instrumentace, výsledkem však je na četných místech tónová skrumáž, svědčící o nedořešených problémech, v nichž se skladatelova představa střetávala s možnostmi materiálu. Bylo by třeba podstatného přepracování, aby byla skladba realizovatelná, ovšem za cenu ztráty její autenticity. | |
| 7 | Bitva na Sommě a zahájení ústupu z oblasti jižně od Lucku u Černovic 3. července 1916 znamenala těžké ztráty pro ruská vojska (až 500 000 mužů). | |
| 8 | Dokument nebyl nalezen. | |
| 9 | Bernhard Paumgartner (1887–1971) byl prezidentem (nikoli ředitelem) salcburského Mozartea v letech 1917–1938 a znovu 1945–1953. | |
| 10 | V listopadu 1917 utrpěly na Tagliamentu italské oddíly porážku. Bitva u Latisana se uskutečnila 1. listopadu, Hába sem byl převelen z rezervy 6. listopadu (viz dále). | |
| 11 | Antonín Cyril Stojan (1851–1923), organizátor poutí na Hostýn a Velehrad, zakladatel Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje a organizátor unionistických kongresů. Roku 1897 byl zvolen poslancem říšské rady za Národní stranu katolickou, 1901 poslancem moravského sněmu. Po založení Československa člen Národního shromáždění a 1920 senátor druhé komory parlamentu. Arcibiskupem byl jmenován roku 1921. | |
| 12 | Jan Brandts-Buys (Jan Willem Frans Brandts Buys, 1868–1933) se během studia ve Vídni seznámil s Johannesem Brahmsem, na jehož podnět se začal věnovat operní kompozici. Od roku 1928 do své smrti žil v Salcburku. | |
| 13 | Akademie für Musik und darstellende Kunst, dnes Universität für Musik und darstellende Kunst. | |
| 14 | Richard Stöhr (Stoehr, vl. jm. Stern, 1864–1967) studoval nejprve medicínu (doktorát r. 1898), roku 1902 absolvoval skladbu na vídeňské konzervatoři, kde působil do r. 1908 jako učitel a posléze do 1938 na vídeňské Hudební akademii. Před nacismem emigroval do USA a působil pedagogicky na Curtis Institutu ve Filadelfii, v Cincinnati a ve Vermontu. Více k němu např. Beate Hennenberg, in: Musikerziehung, seš. 6, Wien 2002, http://www.klassika.info/Komponisten/Stoehr/lebenslauf_1.html; Lynne Heller, heslo Stöhr, Richard Franz, in: Oesterreisches Musiklexikon (oeml), sv. 5, Wien 2006; heslo Stöhr, Richard, in: International Biographical Dictionary of Central European Émigrés 1933–1945, sv. 2, München 1999. Stöhr byl sám autorem sedmi symfonií, četných komorních děl, dvou oper, oratoria Ztracený syn aj. Jeho pedagogický význam však daleko přesahuje jeho význam skladatelský. | |
| 15 | Alois Hába, Mein Weg... (jako pozn. 1), s. 33–37. | |
| 16 | Jiří Vysloužil, Alois Hába. Život a dílo, Praha 1974, s. 67. | |
| 17 | Rauscherův dopis Hábovi cituje J. Vysloužil (jako Anm. 16) na s. 67–68. | |
| 18 | Vysvědčení za 2. ročník bylo vystaveno 12. července 1919, za 3. ročník 30. června 1920. | |
| 19 | Za všechny poskytnuté informace děkuji Mag. Ludwize Reich (Enzenreith), rovněž za poskytnutí fotografické dokumentace. | |
| 20 | Milým dokladem oboustranně výpomocného vztahu mezi žákem a učitelem je nedatovaný dopis skladatelovy manželky Marie Schreker Hábovi do Vizovic s prosbou, aby (zřejmě při návratu z prázdnin) přivezl vejce, brambory a švestky. S Marií Schreker udržoval Hába kontakt ještě v 60. letech. | |
| 21 | Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Kriegsarchiv. | |
| 22 | Österreichisches Volskliedwerk, Wiener Stadt- und Landesbibliothek, Österreichische Nationalbibliothek, Archiv Universal Edition atd. V souvislosti se svými výzkumy provedla pátrání také Eva Maria Hois, která několikrát o práci KPQ referovala na mezinárodním fóru: Die Musikhistorische Zentrale beim k. u. k. Kriegsministerium. Wien, Österreichische Gesellschaft für Musikwissenschaft, Symposion: “Junge Musikwissenschaft”, 27.11.1998; Das Volkslied und die Völkerverständigung. Die Soldatenliedersammlung der Musikhistorischen Zentrale des Kriegsministeriums. Ljubljana, Filozofska fakulteta Univerzet v Ljubljani, SFB Moderne-Symposion: “Der Erste Weltkrieg und die Moderne in Zentraleuropa”, 26.3.1999; Die Musikhistorische Zentrale beim k.u.k. Kriegsministerium im Ersten Weltkrieg, Graz, Institut für Musikwissenschaft, 3.12.2001; Der Erste Weltkrieg und die Musikhistorische Zentrale beim k. u. k. Kriegsministerium, Graz, Forum Alpbach, 5.11.2002, viz také Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, sv. 48, Wien 1999. V osobním rozhovoru Eva Maria Hois potvrdila, že se sice Hábovo jméno v souvislosti s KPQ vyskytuje, doklady o jeho činnosti se jí však rovněž nepodařilo nalézt. | |
| 23 | Jako Austria Presse Agentur (APA) existuje dodnes. | |
| 24 | Alexander Roda Roda (vl. jm. Sándor Friedrich Rosenfeld (1872–1945) pocházel z moravských Drnovic. | |
| 25 | Robert Michel (1876–1957) pocházel z Chabařic u Kutné Hory. | |
| 26 | Alfred Kubin (1877–1959) byl původem z Litoměřic. | |
| 27 | Robert Musil (1180–1942) studoval na technice v Brně. | |
| 28 | Jedinou ženskou válečnou zpravodajkou první světové války byla vídeňská rodačka Alice Schalek (1874–1956). Informovala i o jedné z nejhorších bitev u italského Isonza. | |
| 29 | Antonín Cyril Stojan z Kroměříže A. Hábovi, 3.5.1916. Je rovněž zachován nedatovaný dopis, v němž Stojan Hábovi sděluje zamítnutí jeho žádosti okresní i zemskou školní radou. Tento dopis však je zřejmě o dva roky starší a vztahuje se k Hábově žádosti o udělení placené dovolené z důvodu studia na konzervatoři. Hába byl výnosem Okresní školní rady v Uherském Gradišti jmenován 24.8.1912 zatímním učitelem v Bílovicích, 27.6.1914 v Mistřicích. K tomu se také vztahuje dopis Msgra. Jana Šrámka (tehdy ve funkci přísedícího moravského zemského výboru) ze 3. září 1914, v němž Hábovi sděluje, že placenou dovolenou udělit nelze a pro umělecké podpory není dost prostředků. | |
| 30 | Opis v Hábově pozůstalosti. | |
| 31 | V tomto údaji se oba doklady rozcházejí. Podle Hlavního deníkového listu byl 20. září “jako momentálně neschopný branné služby klasifikován jako schopný místních a kancelářských služeb.” | |
| 32 | Hlavní deníkový list tento údaj neuvádí. Jiří Vysloužil mylně uvádí, že byl Hába na italské frontě “v létě roku 1917”. Viz Jiří Vysloužil, jako pozn. 16, s. 59. | |
| 33 | “zugeteilt der Musik Hist. Zentrale (für Folkloristik der slavischen Volksstämme, Redaktion der slavischen Liedertexte u. Melodienbearbeitung der slavischen Lieder.) | |
| 34 | Údaj Hábovy autobiografie (viz pozn. 1), že k HHÚ nastoupil už jako poručík (viz výše), tedy neodpovídá skutečnosti. | |
| 35 | Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien, Kriegsarchiv, Qualifikationslisten, Karton 915, dva záznamy. | |
| 36 | Viz Eva Maria Hois, abstrakt referátu předneseného v rámci projektu Univerzity ve Štýrském Hradci (Spezialforschungsbereich Moderne, Wien und Zentraleuropa um 1900) při 4. pracovním setkání v říjnu 1998 v Budapešti. (www-gewi.kfunigraz.ac.at/moderne/heft2w.htm). | |
| 37 | Tamtéž. | |
| 38 | Ke koncertu viz Denijs Dille, Bartók und das Historische Konzert vom 12. Januar 1918, in: Documenta Bartókiana , seš. 4, Budapest 1970. | |
| 39 | Viz Walter Deutsch – Gerlinde Haid – Herbert Zeman, Das Volkslied in Österreich, Wien 1993, s. 13. | |
| 40 | Pohled z jiné strany na Hábovy postoje v té době poskytuje vzpomínka jeho spolužáka ze třídy Franze Schrekera, Ernsta Křenka, který píše o situaci těsně po převratu, kdy se měl (protože jeho rodina pocházela z Čech) rozhodout ve věci své repatriace: “Můj spolužák na Akademii Alois Hába mě začal jako šílený zpracovávat, abych se rozhodl pro Československo. Byl to fanatický nacionalista a vykládal mi, že by se to rovnalo zradě, kdybych se nevrátil do vlasti svých předků a neposkytl svůj talent do služeb nové republice.” A na jiném místě: “[Hába] byl český šovinista a pravděpodobně byl činný v českém podzemním hnutí. Také on nosil vojenskou uniformu, dokonce myslím, že byl poručík, ale později se vychloubal tím, že byl pro své revoluční pikle sledován policií, což bylo ostatně zcela v rozporu s jeho vojenskou hodností.” Ernst Krenek, Im Atem der Zeit. Erinnerungen an die Moderne, Hamburg 1998, S. 203–204 resp. 135. | |
| 41 | Otištěno Jiřím Vysloužilem ve sborníku Alois Hába (1893–173), Vizovice 1993, s. 49–61. | |
| 42 | Jan Brandts-Buys je autorem sedmi oper. Světová premiéra tříaktové komické opery na libreto Bruno Vardena a Ignaze Michaela Wellminského Krejčíci ze Schönau se uskutečnila 1. dubna 1916 ve Dvorní opeře v Drážďanech. Dnes zapomenutá opera rovněž zapomenutého skladatele dosáhla v krátké době více než tisíce představení a patřila k operním hitům své doby. Její děj se odehrává v Černém lese (Schwarzwald) kolem roku 1830. Syžet je založen na variantě obvyklých pohádkových “konkurzů na ženicha”: Vdova Veronika se nemůže rozhodnout mezi třemi krejčíky. Řemeslnický mládenec Florian, který o Veroniku stojí, ale ona si jej nevšímá, jí poradí, aby uspořádala soutěž, kdo mu nejrychleji ušije nejlépe padnoucí oblek. Oba úkoly dopadnou nerozhodně. Veronika tedy navrhne hrát hru na slepou bábu, a zatímco krejčíci tápou se zavázanýma očima, nechají se Veronika a Florian oddat. Hudba opery je psána v novoromantickém slohu a může překvapit, že právě dílo komického žánru a dílo tohoto skladatele Hábu tolik zaujalo, že se rozhodl u něj studovat. | |
| 43 | Dva lístky jsou odeslány z rekreační oblasti Semmeringu a dva z lázní Aflenz ve Štýrsku, ostatní z Vídně. Jiří Vysloužil se domnívá, že Hábovo školení u Stöhra začalo pravděpodobně v březnu 1917 a zmiňuje jeho korespondeční lístek Hábovi ze 4. května téhož roku, viz Jiří Vysloužil, jako pozn. 16, s. 67, pozn. č. 83. Poslední nalezený datovaný (datovatelný) Stöhrův lístek je z 22. února 1918. | |
| 44 | K Bartókově činnosti viz stať Adrienne Gombocz, Bartóks Briefe an Bernhard Paumgartner, in: Studia Musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae, sv. 35, fasc. 1/3, 1993–1994, s. 93–111. Zároveň pro KPQ pracoval (prostřednictvím Bartókovým) i Zoltán Kodály. K tomu viz Olga Szalay, Die Zusammenarbeit von Bartók und Kodály mit der Musikhistorischen Zentrale zur Erstellung der Sammlung von Soldatenliedern, geplant vom k.u.k. Kriegsministerium der Österreichisch-Ungarischen Monarchie, popis projektu. Také část Bartókovy sbírky se ztratila a v žádném z potencionálních archivních fondů dosud nebyla nalezena. V budapešťském Kodály-Institutu však bylo nedávno objeveno torzo Kodályho poznámek, s jejichž pomocí bude učiněn pokus obsah sbírky rekonstruovat. (www.omaa.elte.hu/aso/berichte/2005n2.rtf) | |
| 45 | Eva Maria Hois, Sausaler Lieder aus der Sammlung Felix Petyrek, in: Meine Lieder, deine Lieder 3, Heft 2 (1999), Graz 1999. | |
| 46 | Eva Maria Hois, heslo Soldatenlied, in: Oesterreichisches Musiklexikon (oeml), sv 5, Wien 2006. Dalším spolupracovníkem HHÚ byl folklorista a grafik Konrad David Mautner (pseud. Adam Konturner, 1880–1924). | |
| 47 | Viz dopisy Fritze Moldenhauera Hábovi z 15.7.1925 (posílá na konzervatoř do Prahy válečky a matrice s účtem), 27.12.1925 (dovyúčtování). Další dopisy jsou z 11.1.1927, 9.3.1928 a 1.5.1928 a vzahují se k doplňující objednávce. Seznam pořízených fonografických záznamů i válečky jsou dnes v majetku Hábových dědiců. | |
| 48 | K tomu se např. vztahuje dopis ředitelství Státní konservatoře hudby v Praze Hábovi ze 7.1.1925 (souhlas s pokračováním práce na fonografickém archivu), a z 19.5.1925 (čj. 897/25), v němž správní ředitel konzervatoře Jan Branberger Hábu informuje o udělení podpory Ministerstva školství a národní osvěty na sběratelskou práci a pořízení fonografikcých válečků. Dne 17.6.1925 dr. Jan Branberger vydal Hábovi souhlas s jejich nákupem a 1.7.1925 potvrzuje finanční podporu Ministerstva. | |
| 49 | Dopis ředitelství Státní konzervatoře v Praze (Jan Branberger) ze 17. 3. 1926 (čj. 525/26). | |
| 50 | Dopis ředitelství Státní konzervatoře v Praze (Jan Branberger) z 9.6.1926 (čj. 1109/26). 17.8. téhož roku (čj. 1461/26) Jan Branberger Hábu informoval o zamítnutí jeho žádosti o profesuru Ministerstvem školství. V dalších letech následovala další zamítnutí – žádosti na zřízení výuky hře na čtvrttónový klavír, na zřízení experimentálního oddělení mikrointervalové hudby, nová sdělení o zamítnutí žádosti o profesuru ze 6.3.1930 (podepsán Josef Bohuslav Foerster) a ze 27.4.1931 (podepsán Karel Hoffmeister), zamítnutí žádosti o povolení výuky netematického slohu. Jmenování profesorem Hába dosáhl až za rektora Josefa Suka roku 1934. | |
| 51 | Dopis Jana Branbergera Hábovi z 19.12.1927 (čj. 1676/27). | |
| 52 | Dopis Vladimíra Úlehly z 1.6.1931 obsahuje sdělení o možnostech úhrady pobytových nákladů s výzkumem spojených, dopisem ze 20.11.1931 žádá Úlehla Hábu o dodání notových zápisků. | |
| 53 | Vladimír Úlehla (1888–1947) za sebou měl pestré zkušenosti z první světové války. Sloužil nejprve u sanitárního útvaru ve Vídni, v Bratislavě a v Haliči, koncem dubna 1915 odsouzen za propagaci panslavismu, bojoval na italské a francouzské frontě. V říjnu 1918 se jako velitel československé posádky v Hodoníně zúčastnil převratu. | |
| 54 | Fotograf a etnograf Karel (Karol) Plicka (1894–1987) se mj. podílel na dokumentárních filmech Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929) a Zem spieva (1933). | |
| 55 | Škrtnuto. | |
| 56 | Přeškrtáno. | |
| 57 | Přeškrtáno, nečitelné. | |
| 58 | Diaculum, z lat. diachylon, léčivá směs z rostlinných šťáv. | |
| 59 | Hábův žák Viktor Ullmann ji použil jako jedno z témat své Slovanské rapsodie pro orchestr a obligátní saxofon, Karel Reiner ji hrál při Hábově pohřbu. Viz také dopis člena České filharmonie Gustava Vránka Hábovi z června 1973. | |