Nové poznatky k původu a životním osudům loutnisty a skladatele Josefa Kohouta (1734–1777)
Jana Franková
Josef Kohout (Joseph Kohaut)[1] je jedním z mála známých hudebníků původem z českých zemí, který se v 18. století usadil ve Francii. Zde také vyšla tiskem většina jeho dochovaných skladeb, které zahrnují hlavní dobově oblíbené hudební žánry: komickou operu, ariety s doprovodem orchestru, tria s obligátním cembalem, loutnou či harfou a sonáty pro cembalo s doprovodem houslí. Jsou mu připisovány i některé symfonie vydané v Paříži v letech 1757 až 1763 pod jménem Kohaut bez bližšího určení autora. Životní osudy Josefa Kohouta, zejména jeho itinerář před příchodem do Francie, tak jak jsou popsány v hlavních moderních hudebně-lexikografických pracích, však dělají z tohoto loutnisty vskutku kuriózní případ migrace hudebníků. Na základě pramenného výzkumu se pokusíme napravit tento zkreslený pohled na původ a hudební kariéru Josefa Kohouta, jednoho z posledních známých loutnistů v osvícenské Evropě.[2]
Moderní hudební encyklopedie uvádějí Josefa Kohouta pod jménem Wenzl Joseph Thomas Kohaut (MGG 2003; The New Grove Dictionary 2001) jako syna Františka Ondřeje Kohouta (Franz Andreas Kohaut), varhaníka a ředitele kůru v kostele Panny Marie v Žatci v severních Čechách. Tento syn varhaníka, narozený 4. května 1738, měl nejprve vstoupit do rakouské armády jako trubač a když se naučil hrát výjimečně dobře na loutnu, dezertoval a odjel do Francie, kde vstoupil do orchestru prince Contiho.
Při hlubší analýze geneze slovníkových hesel o Josefu Kohoutovi můžeme snadno odhalit původ méně pravděpodobných informací o jeho životě. Zmínka o tomto hudebníkovi, tehdy ještě bez uvedení křestního jména, se poprvé objevuje u de La Borda (LA BORDE 1780, sv. III., 438–439), který Kohouta uvádí mezi francouzskými skladateli a nijak se nezabývá jeho původem. Dozvídáme se u něj pouze o Kohoutově zdatné hře na loutnu a působení v orchestru prince Contiho, také připojuje, i když s nepřesnostmi, seznam jeho komických oper. Informace od de La Borda částečně převzal Gerber (GERBER 1790, sv. I, 745) a zdá se, že právě Kohoutovy komické opery, respektive jejich překlady dávané na německých scénách, zapříčinily zařazení hudebníka do slovníku. Od té doby se pak samostatné heslo o Josefu Kohoutovi objevuje ve všech hlavních hudebně-lexikografických pracích. Kromě Josefa Kohouta věnuje Gerber, tentokrát jako první, samostatná hesla také Josefovu současníkovi, loutnistovi Karlu Kohoutovi (Karl (von) Kohaut) a o generaci staršímu loutnistovi, kterého zmiňuje již Walther, coby z Čech pocházejícího prvního učitele Ernsta Gottlieba Barona ve Vratislavi kolem roku 1710 pod jménem Kohott. (WALTHER 1732, 73).
Gerberem uvádění tři loutnisté stejného příjmení se objevují také v Dlabačových preliminárních studiích k jeho pozdějšímu slovníku, zde pouze ve zkratkovité podobě. Josef Kohout je uveden bez samostatného hesla, jen jako dodatek za Karlem Kohoutem. (DLABACŽ 1794, 247) Na okraji zájmu zůstává Josef Kohout i v rámci Dlabačova slovníku. (DLABACŽ 1815, 88). Je zde uveden jen jako zručný loutnista v Paříži bez připojení jediného jeho díla. Dlabač pouze dodává, že by mohl být ze stejné rodiny jako Karel Kohout a jeho předpokládaný otec, Baronův vratislavský učitel. Dlabačův slovník by se přitom mohl zdát jako vyčerpávající pramen informací o hudebnících tohoto příjmení. Jeho autor v něm totiž zmiňuje celých 6 hudebníků stejného jména. Kromě již Gerberem uvedených loutnistů je to zpěvák-basista z kostela sv. Štěpána na Novém městě pražském, o němž se Dlabač dozvěděl z tištěné hudební ročenky. (Jahrbuch 1796, 121). Zbývající dva hudebníky pak připojil na základě informací z okruhu premonstrátského řádu.[3] Právě zde se poprvé objevuje žatecký varhaník a regenschori František Ondřej Kohout.
Dlabač stejně jako na něj navazující Fétis (FÉTIS 1866–68) a Eitner (EITNER 1956) svorně uvádějí pravděpodobné rodinné vazby mezi Josefem a Karlem Kohoutem a případně jejich otcem Baronovým učitelem loutny. Zcela jinou teorii však přináší paralelně s Eitnerem Rudolf Quoika pro první vydání německé encyklopedie Die Musik in Geschichte und Gegenwart (QUOIKA 1959). Teorii, která je od té doby stále přejímána do dalších prací.
Jakožto sám žatecký rodák a varhaník se Quoika hlouběji zaměřil právě na životopis Františka Ondřeje Kohouta a z matričních záznamů křtů jeho dětí usoudil, že našel pozdějšího v Paříži působícího loutnistu. 7. března 1738 (a ne 4. května jako uvádí Quoika) se totiž žateckému regenschorimu opravdu narodil syn pokřtěný Wenzeslaus Josephus Thomas Kohaut. Pečlivější vhled do žateckých matrik však ukázal, že Quoikova identifikace byla unáhlená. Toto dítě totiž již v prosinci téhož roku zemřelo.[4] Velká úmrtnost dětí v této době se citelně projevila na rodině žateckého regenschoriho. Z celkem třinácti dětí, které pocházely z jeho dvou manželství, jich šest zemřelo v útlém věku. Žádné další jeho dítě neneslo jméno Josef a dle našich zjištění se ani žádný z jeho přeživších potomků hudbě jako svému povolání nevěnoval.
Rodokmen Františka Ondřeje Kohouta:
Franz Andreas Kohaut (1693/94–10.12.1741)[5] – Anna Rosalia (1694–2.6.1722)
Cecilia Anna Catharina (6.10.1716–?) (+ Antonius Adalbert Buschek, odd. 9.10.1742)
Anna Barbara Rosalia (20.8.1718–26.3.1719)
Anna Rosalia (29.12.1719?) – (+ Joannes Schmid (19.9.1713 - ?), odd. 11.8.1748)
Johann Nepomucens (8.11.1721–18.6.1724)
– Barbara Elisabetha Weczerzick (22.2.1700–?)
Oddáni po 27.8.1722
Thadäus Constantinus (29.10.1723–1.2.1724)
Franz Innocencius (12.1.1726–?)
Johanna Anna (8.5.1728–?)
Johann Nepomuceus Antonius (31.5.1730–?)
Anna Maximiliana Theodora (1.8.1732–?)
Anna Barbara (28.2.1735–18.3.1737)
Anna Josepha Juditha (28.2:1735–19.7.1735)
Wenzl Joseph Thomas (7.3.1738–12.12.1738)
Theresia Johanna Anna (19.2.1740–?)
Vyloučíme-li tedy žatecký původ Josefa Kohouta, je třeba obrátit svoji pozornost zpět k starším lexikografickým pracím, které navrhovaly jiné rodinné vazby. Nejdetailněji se Josefem Kohoutem zabýval Fétis (FÉTIS 1866–68, sv. 5, 78). I když část informací převzal od Dlabače,[6] Fétis podstatně doplnil hesla týkající se loutnistů Josefa a Karla. Kromě poprvé uvedeného křestního jména však Josef Kohout dostal množství dalších již méně pravděpodobných údajů. Fétis mu přidělil data narození a úmrtí (1736–1793) a také poměrně dobrodružný itinerář. Josef Kohout se měl narodit v Čechách, vstoupit jako trubač do jízdního regimentu a poté, co se naučil bravurně hrát na loutnu, měl dezertovat a odjet do Francie a tam také později zemřít.[7] Je zajímavé, že tento takřka romaneskní Fétisův pohled na životní osudy Josefa Kohouta obstál i v revizi Quoikově a stále se objevuje v moderních encyklopediích. Žádné známé prameny však podobný itinerář nepotvrzují, ba naopak.
Věhlasem českých hornistů ovlivněný Fétis přesto přispěl k lepšímu poznání původu Josefa Kohouta. Jako první totiž cituje dobové prameny, potvrzující rodinné vazby mezi Josefem a ve Vídni působícím Karlem Kohoutem, od něhož sám vlastnil několik děl.[8] Informace o tom, že by Josef a Karel byli bratři, se totiž objevuje v rozsáhlé Correspondance littéraire Friedricha Melchiora Grimma. Toto periodikum v dobově populární epistolární formě zpravovalo předplatitele z předních evropských dvorů o nejnovějším kulturním dění ve francouzské metropoli. V rámci recenze na nově uvedenou komickou operu Josefa Kohouta Le Serurier zde Grimm uvádí, že: „Tento Kohout má staršího bratra, který přijel do Francie s hrabětem Kounicem, a když hraje na loutnu, je to vznešený muž. Ten, jež nám zůstal, hraje také na tento nástroj, ale chladně a bez nadšení: ten nadaný je ve Vídni.“[9] (GRIMM 1829, sv. IV, 150). I když můžeme pochybovat o objektivnosti Grimmova posouzení hráčských kvalit obou loutnistů, jeho zmínku o sourozeneckém vztahu obou hudebníků lze brát za směrodatnou a potvrdil ji také následný pramenný výzkum.
Tento rodák z německého Řezna do Paříže přijel roku 1749 a velmi záhy se stal pravidelným hostem předních pařížských salonů. Díky přátelství s Rousseauem byl představen Rameauovu ochránci de La Pouplinière, často také navštěvoval barona d’Holbach a úzce se stýkal i s dalšími encyklopedisty v čele s Denisem Diderotem. Právě s Diderotem a dalšími častými hosty barona d’Holbach byl v pravidelném styku i Josef Kohout, který byl mimo jiné učitelem loutny baronky a jejich dětí.
Podložit Grimmovu jistě věrohodnou informaci o rodinných vazbách obou loutnistů dobovými prameny však nebylo zcela snadné. Již známé okolnosti narození ve Vídni působícího Karla Kohouta (KLÍMA 1971; FRANTZ s.d.) umožnily detailním studiem vídeňských archivů zrekonstruovat rodinu obou bratrů.[10]
Rodiče hudebníků pocházeli z českých zemí, jak vyplývá ze záznamu o jejich svatbě ze 17. října 1718 v matrikách chrámu sv. Štěpána ve Vídni. Otec Jakub Josef Kohout (Jacob Joseph Kohaut) měl pocházet z Prahy, matka Anna Elisabeta Faladová (Anna Elisabetha Faladin) zase z Olomouce. Celkem se jim narodilo osm dětí, z nichž se však pouze tři dožily dospělosti.[11] Nejprve rodina bydlela na Johannesgasse v domě, který nyní nese číslo 17, tedy na stejné ulici jako palác velkého melomana a hráče na loutnu Jana Adama z Questenbergu (Johann Adam von Questenberg). Na této adrese se narodily celkem čtyři děti, z nichž přežilo pouze nejmladší, syn pokřtěný 26. srpna 1726 jako Carolus Ignatius Augustinus.[12] Otec rodiny Jakub Josef Kohout byl v té době ve službách knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu (Adam Franz von Schwarzenberg) jako komorní hudebník. Nejpozději na začátku roku 1728 byl však z neznámých důvodů ze služby propuštěn a přestěhoval se s celou rodinou do paláce knížat z Esterházy na Wallnestraße, kde mladého knížete Paula Antona I. vyučoval hře na loutnu.[13] V tomto paláci se také narodily další čtyři Jakubovy děti. Vzhledem k tomu, že Esterházyovský palác spadá do jiné farnosti, je třeba hledat záznamy o křtech a úmrtích jeho obyvatel v kostele sv. Michaela. Zde je tedy zapsán křest jediné přeživší dcery jménem Maria Francisca Mariana z 21. května 1729[14] a konečně také nejmladšího dítěte. 11. července 1734 byl pokřtěn nejmladší syn Jakuba Kohouta jako Procopius Pius Josephus, za kmotra mu byl v zastoupení prvorozený syn císařského komořího a nejvyššího kancléře v Čechách hraběte Viléma Albrechta Kolowrat-Krakowského (Wilhelm Albrecht), tehdy šestnáctiletý Prokop Jan František (Prokop Johann Franz).[15]
Již necelé dva roky po narození posledního syna, který později používal jen své křestní jméno Joseph, zemřela jeho matka Anna Elisabeta v pouhých 34 letech. Jakub Kohout se již znovu neoženil a o své tři přeživší děti se staral z penze od Schwarzenbergů a z různých přivýdělků jako učitel hudby. I přes těžké finanční podmínky přežívala rodina ještě po několik let v paláci Esterházyů a ochrannou ruku nad nimi držel zřejmě i mladý kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu (Joseph Adam von Schwarzenberg), v jehož paláci na Neuer Marktu Jakub Kohout 15. května 1762 v pokročilém věku 84 let zemřel. V té době však již měl jeho nejmladší syn Joseph za sebou první profesní ostruhy a po studijní cestě do severní Itálie mířil za novým uplatněním do Paříže. Jeho starší bratr Karel kromě svých hudebních aktivit vstoupil v 50. letech do služeb císařského dvora jako kancelářský zaměstnanec v odboru zahraničních věcí a záhy byl úzkým spolupracovníkem hraběte a později knížete Václava Antonína Kounice (Wenzl Anton von Kaunitz-Rietberg). Po celou svoji kariéru zůstal v rodné Vídni.
Původ Josefa Kohouta, jak vyvstává z dochovaných pramenů, umožňuje lépe pochopit nejen jeho pozdější hudební kariéru, ale také studovat na tomto příkladu trajektorie migrujících hudebníků z českých zemí v 18. století. Znovuobjevený rod loutnistů Kohoutů představuje v tomto ohledu zajímavý příklad, a to nejen s ohledem na v té době již mizící hudební nástroj – loutnu. Přestože se všechny známé děti Jakuba Kohouta narodily ve Vídni, udržovala rodina styky se svými příbuznými v Čechách, v Sezemicích u Pardubic, jak vyplývá ze závěti Karla Kohouta dochované ve vídeňském Stadt-und Landesarchivu.[16] Skutečnost, že první nám známé zmínky o pobytu Jakuba Kohouta ve Vídni pocházejí až z roku 1718, když mu bylo již 40 let, ukazuje, že se nejedná o jeho první zaměstnání. Nedostatek jiných pramenů tak svádí k myšlence, zda se skutečně nejednalo o onoho prvního učitele loutny Ernsta Gottlieba Barona, který měl působit kolem roku 1710 ve slezské Vratislavi. Ať už byla předešlá kariéra Jakuba Kohouta jakákoli, jeho vídeňský pobyt ukazuje na jeho hudební schopnosti a také na um získávat vhodné konexe. Všechny nám známé pracovní pozice Jakuba a jeho obou synů se vždy odehrávaly v prostředí příslušníků knížecího stavu. Mezi kmotry Jakubových dětí pak nalézáme kromě lidí s přímou vazbou na dané knížecí rody také vyšší císařské úředníky. Nejvýše postaveného kmotra pak měl jednoznačně nejmladší, Josef Kohout.
Styky s předními vídeňskými šlechtickými rody byly dobrým základem pro začínající kariéru obou Jakubových synů. Karel získal jako svého hlavního podporovatele knížete Kounice a dlouhodobě také pomáhal svému mladšímu bratrovi. Josef tak vskutku nepotřeboval vstupovat jako trubač do rakouské armády a desertovat, aby se dostal do Francie. Zázemí jeho rodiny a styky s vídeňskou aristokracií, zejména pak s knížetem Kounicem, mu pomohly v začátcích jeho kariéry a pravděpodobně stály i za jeho kladným přijetím v Paříži.[17]
Přestože biografie Josefa Kohouta stále obsahuje mnoho neznámého, odhalení jeho skutečného původu a rodinných vazeb umožňuje lepší pochopení jeho hudební kariéry a podchycení vlivů na jeho kompoziční styl.
Bibliografie
[-]: Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag. 1796. Wien: Johann Ferdinand von Schönfeld.
COOK, Elisabeth – NOIRAY, Michel. Kohaut, Wenzel Joseph Thomas. In The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Second Edition. Stanley Sadie – John Tyrrell (eds.). New York: Grove, London: Macmillan, 2001, sv. 13, s. 739–740.
DALABCŽ, Johann Gottfried. 1794. Versuch eines Verzeichnisses der vorzüglichen Tonkünstler in oder aus Böhmen. In Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. J. A. RIEGGER (ed.). Sv. 12, Leipzig – Prag, s. 225–298.
DLABACŽ, Johann Gottfried. 1815. Allgemeines historisches künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Prag: Hasse.
EITNER, Robert. 1959. Biographisch-Bibliographisches Quellen-Lexikon. Vyd. 2. Graz: Akademische Druck-U. Verlagsanstalt.
FÉTIS, François-Joseph. 1866–1868. Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique. Paris: Firmin-Didot.
FRANKOVÁ, Jana. 2012. Music at the Court of Adam Franz and Joseph Adam von Schwarzenberg: Vienna, Český Krumlov and Paris and Transitions at the End of Baroque Era. In Musicologica Brunensia, 2012, roč. 47, č. 1, s. 159–177.
FREEMANOVÁ, Michaela. (MGG 2003). Kohaut, Wenzel Joseph Thomas. In Die Musik in Geschichte und Gegenwart: allgemeine Enzyklopädie der Musik. Personenteil 10. Ludwig Finscher (ed.), Vyd. 2., Kassel, Basel, London: Bärenreiter, 2003, s. 431–432.
FUKAČ, Jiří. 1971. Die Musiklexikographische Methode B. J. DLabačs und ihre kunstgeschichtlichen Hintergründe. In Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis. H 6, 1971, s. 63–86.
GERBER, Ernst Ludwig. 1790. Historisch-Biographisches Lexicon der Tonkunstler, welches Nachrichten von dem Leben und Werken musikalischer Schriftsteller, berühmter Componisten, Sänger, Meister auf Instrumenten, Dilettanten, Orgel-und Instrumentenmacher, enthält. Leipzig: Johann Gottlob Immanuel Breitkopf.
GRIMM, Friedrich Melchior – DIDEROT, Denis. 1829. Correspondance littéraire, philosophique et critique de Grimm et de Diderot depuis 1753 jusqu’en 1790. Jules-Antoine Tachereau (ed.). Paris: Furne, 1829–1831, 16 sv.
KLÍMA, Josef. 1971. Karl Kohaut, der letzte wiener Lautenist. In Oesterreichische Musikzeitschrift, 1971, roč. 26, s. 141‑144.
LA BORDE, Jean-Benjamin de. 1780. Essai sur la musique ancienne et moderne. Paris: Ph.-D. Pierres, 1780, 4 sv.
QUOIKA, Rudolf. 1959. Kohaut (Kohout, Kohault), Wenzel Josef Thomas. In Die Musik in Geschichte und Gegenwart : allgemeine Enzyklopädie der Musik. Friedrich Blume (ed.). Kassel: Bärenreiter, 1949–1986, 17 sv.; Personenteil 7, 1959, sl. 1396–1397.
WALTHER, Johann Gottfried. 1732. Musicalisches Lexicon oder musicalische Bibliothec. Leipzig: Wolfgang Deer.
Prameny
FRANTZ, Robert de. Zur Biographie Karl Kohauts, [strojopis, nedatováno], A-Wn/ Mus.Hs.37332.
| Státní okresní archiv Louny (SOkA Louny): | Soupis žateckých měšťanů, I B 129. |
| Státní oblastní archiv Litoměřice (SOA Litoměřice): | Knihy pokřtěných z Žatce, 189/8 (1727–1747). |
| Soupisy zemřelých měšťanů z Žatce, 189/47 (1728–1750). | |
| St. Stephan Domarchiv, Wien (A-Wd): | Geburts-und Taufbuch sign. 01-64. |
| Bahrleihbuch: sign. 03a-86. | |
| Trauungsbuch, sign. 02-41. | |
| St. Michael Pfarrarchiv, Wien (A-Wstm): | Liber Baptismalis: 1725–1730, 1731–1733, 1734–1739. |
| Liber Defunctorum 1734–1745. |
Kohaut, Karl, A dur / Trietto / per il / Liuto Obligato / violino & / violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 8.
Kohaut, Karl, B dur / Trio / per il / Liuto Obligato / Violino & / Violoncello. / del / Sigr. Carlo Kohaut. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 1.
Kohaut, Karl, Dis dur [sic] / Trietto / à / Liuto Obligato / Violino & / Violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 3.
Kohaut, Karl, F dur / Trietto / à / Liutto obligato / Violino & / Violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 4.
Kohaut, Karl, F dur / Trietto / à / Liutto obligato / Violino & / Violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 5.
Kohaut, Karl, D dur / Trio / à / Liuto Obligato / Viola & / Violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut. / e Vienna. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 1. (party vla a vlc chybí).
Kohaut, Karl, B dur / Divertimento / à/ Liuto Obligato / Violino.1. / Violino.2. / et / Violoncello / del / Sigr. Carlo Kohaut / è Vienna. Ms., s.d., B-Br/ Ms II 4086 Fétis 2911, N° 6. (party vl1, vl2 a vlc chybí).
