Pater & filia

Črta o Václavu Kaprálovi a jeho dceři Vítězslavě

Rudolf Pečman

V obecném povědomí jsou zakotveny faktografické skutečnosti. Dne 30. března 1989 byla v Brně – Králově Poli odhalena pamětní deska Václavu Kaprálovi na domě v Husitské ulici č. 2; jejími tvůrci jsou Zdeněk Řehořík a Milan Horáň. Hovořil jsem tehdy – kdy uplynulo sto let od Kaprálova narození – při odhalení desky, jež vznikla péčí Národního výboru města Brna (odboru kultury), Českého hudebního fondu a Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (krajské odbočky v Brně). Účast veřejnosti byla frapantní. Svůj projev (Pocta Václavu Kaprálovi) jsem pak otiskl ve Zpravodaji Kruhu přátel hudby v Brně, roč. XXXII, 1989, č. 5, s. 1-5 (květen 1989). Kaprálova dcera Vítězslava měla v roce 1990 také výročí. Uplynulo pětasedmdesát let od jejího narození a padesát roků od jejího předčasného úmrtí. O Vítězslavě Kaprálové napsal Jiří Macek monografii (Vítězslava Kaprálová, Knižnice Hudebních rozhledů, Praha 1958); sborník o ní vydal Přemysl Pražák (Vítězslava Kaprálová. Studie a vzpomínky. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1949). Dychtivá veřejnost přijala s povděkem memoárovou knihu jejího manžela Jiřího Muchy, Podivné lásky (vyšla v Mladé frontě, Praha; v tiráži i na patitulu čteme vročení 1988, ale do knihkupecké sítě se kniha dostala až roku následujícího). Rázem byla rozebrána. Předčasně zemřelý brněnský redaktor a spisovatel Jindřich Uher vydal v Českém spisovateli, Praha 1995, práci Ona a Martinů. Spis z edice Žatva ("Novinky české prózy") byl rozebrán bezprostředně po vydání. Rád jsem jej doporučil k tisku. Konstatoval jsem tehdy, že jen mizivě málo skladeb V. Kaprálové je k dispozici na gramofonových deskách. Dnes se situace poněkud zlepšila. Ve zvukozápisných archivech našich rozhlasových stanic máme arciť další neprávem opomíjené nahrávky. Ale ruku na srdce: kdo z veřejnosti se k nim dostane? Před lety jsme slýchávali v klavírních pořadech alespoň Dubnová preludia (např. na koncertech JAMU nebo konzervatoře aj.). Státní filharmonie Brno, věrna tradici Břetislava Bakaly (který poprvé uvedl Partitu, op. 20, dne 12. listopadu 1941 v Brně), občas její skladby dává. Situace se podstatně zlepšila zásluhou Mgr. Jarmily Mráčkové, tajemnice Společnosti B. Martinů (odb. v Brně) a bývalé ředitelky Základní umělecké školy V. Kaprálové v Brně – Králově Poli. Dne 11. prosince 2002 škola uspořádala ve spolupráci se Společností V. Kaprálové slavnostní koncert, na kterém byly zastoupeny autorčiny kompozice.

Kruh "kaprálovských" iniciativ se pomalu uzavírá. Cenným dárkem byla v roce 1989 mj. Bibliografie Václava Kaprála. Upořádala ji Eliška Štaudová, úvodní studii napsal Jiří Vysloužil. Publikace vyšla péčí tehdejší Univerzitní knihovny v Brně. Avšak neustále je třeba zvonit na poplach. Skladby Václava Kaprála a jeho dcery totiž "potřebují reklamu", abychom hovořili sloganem převzatým z populárního detektivního románu. "Potřebují reklamu" i dobrou vůli interpretů, aby byly prezentovány veřejnosti. Bývalý Kruh přátel hudby Brno uspořádal ve svém cyklu "Prameny hudby dneška" význačný koncert pianisty Radoslava Kvapila (v úterý 23. ledna 1990), v němž tento umělec konfrontoval skladby otce i dcery Kaprálových s díly Bohuslava Martinů. Ke koncertu jsem napsal několik slov ve své publikaci Prameny hudby dneška. Hrst kapitol (Brno 1989, s. 80-84).

Co stručně říci o slavném otci slavné dcery? Skladatel, pianista, pedagog, sbormistr, publicista, editor a organizátor hudebního dění Václav Kaprál (nar. 26. března 1889 v Určicích u Prostějova, zemřel 6. dubna 1947 v Brně – Králově Poli), profesor brněnské konzervatoře a lektor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, patřil k progresivním osobnostem. Vzdáleno mu bylo nepředložené muzikantství, které spoléhá na náhlou improvizaci, tedy na náhodu. V hudbě i v životě byl systematik. Vždy uplatňoval rozmysl a intelekt. On, žák Janáčkův a Novákův, byl ve své hudbě příliš lyrik, než aby se důsledně přiklonil k tomu nebo onomu svému učiteli. Janáčkův styl měl plodný vliv na vývoj Kaprálova hudebního myšlení, konstatoval Vladimír Helfert (Česká moderní hudba, Olomouc 1936, s. 114), jenž ve vítězství Janáčkova vlivu na Kaprála viděl i jisté potlačení původních východisek chopinovských. Výbušnou expresivnost janáčkovskou doplňuje Kaprál přísností skladatelské práce, onou přísností, kterou převezme od Vítězslava Nováka. Je však zajímavé, že se nikdy nedá vléci technikou kompoziční práce. Byl členem generace, která prožila útrapy dvou válek. Během první sloužil v Albánii, během druhé byl nacisty internován ve Svatobořicích u Kyjova (od roku 1942 do konce války); v táboře si podlomil zdraví, ale jiným rozdával radost – jako podaná květina působila v internaci hudba, kterou provozoval se svým ženským i mužským sborem, v jejichž čele stál během nuceného svatobořického pobytu. Měl široké zájmy. Jako pianista (mj. žák Marie Kuhlové, Adolfa Mikeše a Alfreda Denise Cortota) byl předurčen nejen k činnosti výkonného umělce, nýbrž i k práci pedagogické. Byl majitelem proslulé hudební školy v Králově Poli (vedl ji v letech 1911 – 1934).

Vzlet, emotivnost, ale i nevšední pracovitost a živelná iniciativnost vedly Kaprála k veřejné činnosti. Zemřel předčasně, ale zasahoval od mládí do hudebního života jako uvědomělý organizátor. Byl místopředsedou české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (od roku 1936). Rok předtím byl jmenován členem České akademie věd a umění, jejímž předsedou byl tehdy Josef Bohuslav Foerster. Kaprál se stal členem Akademie právem, neboť měl za sebou již dlouholeté působení ve funkci prvního lektora hudby na tehdejší Masarykově univerzitě (od roku 1927); spolupracoval tu na Filozofické fakultě se svým přítelem prof. PhDr. Vladimírem Helfertem (1886 – 1945), zakladatelem brněnské hudební vědy. Společně propagovali nejen starou hudbu, nýbrž i tvorbu soudobou, objevovali neznámé stránky z dílen tehdejších světských hudebních skladatelů. Helfert inspiroval Kaprála také k ediční práci (mj. ve sbírce Musica antiqua bohemica, v níž Kaprál vydal v roce 1934 např. Triovou sonátu E dur Jiřího Antonína Bendy), podnítil ho k činnosti publicistické (psal mj. do Rovnosti). Zvolil si ho za člena redakční rady svých hudebních rozhledů, kam Kaprál též přispíval (v ročníku 1924/1925 čteme v Rozhledech jeho vzpomínky, jak vyučoval Janáček a jaké měl názory na operu – dotýkáme se jich v cit. spise Prameny hudby dneška, s. 28-30, jak polemizoval s Wagnerem, ale i s ostatními. V. Kaprál se stýkal také s Gracianem Černušákem (1882 – 1961). Z jeho podnětu se zabořil i do práce na Pazdírkově hudebním slovníku naučném. Byl vynikající učitel. Z řady žáků (neboť působil na brněnské konzervatoři v letech 1936 – 1947) jmenujme alespoň Milana Haraštu (1919 – 1946), předčasně zemřelou skladatelskou naději. Ke konzervatornímu pedagogickému úřadu přistoupily i další Kaprálovy aktivity, např. ve funkci prvního předsedy Syndikátu českých skladatelů (1945 – 1947).

Napsal-li prof. PhDr. Jan Racek, DrSc. (1905-1979), že Kaprál patří mezi "přední osobnosti soudobé skladatelské generace" (v knize Leoš Janáček a současní moravští skladatelé, Praha 1940, s. 19), hodnotil tu jen jeho kompoziční činnost. Šířa Kaprálova záběru je však rozkošatělejší. Jako komponista vytvářel díla vycizelovaná. Vyrostl z tradice Schumannovy, Chopinovy a Brahmsovy. Janáček ho však nadchl lapidárností výrazu, u Nováka nalezl řád. "Je zajímavé, jak dovedl tyto podněty spojit," konstatuje Helfert (cit. práce, s. 114). "Je rozený lyrik bohatého fondu. Lyrická horoucnost a neobyčejně jemně reagující citovost se u něho pojí s hlubokou kontemplativností i s prudkou vášnivostí." Janáček zatlačil u Kaprála vlivy raného romantismu, ale intelektuálně vyspělý žák se dovedl vzepnout i k výrazu hraničícímu s expresionismem (např. v klavírních Miniaturách, které v harmonickém ohledu dospívají k atonalitě), s oním expresionismem, jenž je ve 2. smyčcovém kvartetu s barytonovým sólem prozářen lyrikou. Dovedl protestovat hudbou proti násilí, např. ve 4. klavírní sonátě (1939). Převažují v ní expresivní zřetele, pevné a úderné. Základní ladění vstupní věty je vzrušeně rubátové. Formová ucelenost posléze vítězí nad rozkladným zmarem. Svůj vlastní svět však Kaprál posléze nalezl ve dvojzpěvech s klavírem na texty brněnského básníka Zdeňka Spilky: Milodějné kvítí. Tyto dvojzpěvy napsal Kaprál již v roce 1942 , ale nedočkal se jejich premiéry, neboť byly provedeny až roku 1949. Jsou dokladem jeho tendence ke zjednodušení kompoziční faktury a pozdním vyznáním jeho tvůrčího podzimu: Ne experiment a výboj ryze intelektuální, nýbrž půvab přímo dvořákovský je mu posléze cílem. Jeho horoucí srdce směřovalo ke splynutí s vnímatelem. Skladatel Václav Kaprál tak vtiskl do své hudby i poselství nadcházejícím generacím. Hovořeno s Romainem Rolandem: "Slunce vycházelo. Strom, plný ptáků, zpíval. Zpěv se z něho řinul jako víno z hroznu, stisknutého dlaní." (Dobrý člověk ještě žije. Překlad: Jaroslav Zaorálek. Symposion, Praha 1924, s. 98.) Slunce Kaprálovi přece jen vycházelo. Dočkal se konce druhé války. Byl vždy optimista. Byl budovatel, a nadšený. Mnohé jeho životní ideje naplňuje až budoucnost. Kéž také jeho hudba se stane trvalejší součástí našich nových dramaturgických koncepcí, našeho dnešního hudebního života.

Než začneme psát o Kaprálově dceři Vítězslavě Kaprálové (nar. 24. ledna 1915 v Brně, zemř. 16. června 1940 v Montpellier, Francie), bude zajímavé citovat názor prof. PhDr. Mirko Očadlíka, DrSc. (1904-1964), a to z doby, kdy byl pracovníkem Českého rozhlasu. Roku 1940 napsal do sborníku Česká žena v dějinách národa, vydaného péčí Ústředí žen při Národní radě české (za redakce R. Bedanříkové-Turnwaldové a dalších) v nakladatelství Novina (Praha): "Žena skladatelka byla vždy zjevem ojedinělým a pohlédneme-li zcela objektivně na ženskou tvorbu skladatelskou, musíme přiznat, že tyto ojedinělé zjevy a jejich dílo by pravděpodobně vůbec nepřicházelo v úvahu při výčtu hodnot tvořičsky nepostradatelných, kdyby skladatelem nebyla právě bytost ženská. Skutečnost opravdového umění nezná zdvořilostí a galantních úklon" (srov. jeho studii Žena v české hudbě v cit. sborníku, s. 227). Očadlík přisuzuje ženě schopnost interpretační, výkonnou, vysoko hodností ženy libretistky ("ženská tvůrčí schopnost je induktivní", s. 228), nedůvěřuje ženám skladatelkám – a dokonce i v případě Clary Schumannové staví "její skladatelskou práci až na místo poslední” (tamtéž). "Tvorba žen skladatelek se nestala nepostradatelnou složkou hudebních kultur" (s. 229) – a vinou českých "malých" poměrů "nebylo dopřáno ženským talentům českým, aby se rozvinuly plně i v umění reprodukčním" (tamtéž). Očadlíkovo tvrdé stanovisko nelze přijmout. Nechce se ani věřit, že mu nebyly známy kompoziční úspěchy V. Kaprálové, která např. získala cenu Františka Neumanna za svůj Klavírní koncert, op. 7 (vznik: 1934 – 1935), jejíž písně Jablko s klína, op. 10 (na texty Jaroslava Seiferta) vyšly v Hudební matici Umělecké besedy v Praze roku 1938, a jejíž Vojenská symfonietta, op. 11, měla premiéru v České filharmonii za skladatelčina řízení (Praha 26. listopadu 1937, vydal Melantrich, Praha 1938). Možná, že pro M. Očadlíka nebylo to vše "nepostradatelnou součástí" naší hudební kultury. Ostatně V. Kaprálová se rozhodla (patrně vlivem Bohuslava Martinů) pro Paříž, kde dostala stipendium; seznámila se s Romainem Rollandem (mj. profesorem hudební vědy na Sorbonně), s Rudolfem Firkušným, studovala u dirigenta Charlese Muncha a mj. u Martinů. "Dovedla okouzlit, dovedla vzbudit lásku i respekt. Byla tak prostá, jak prostá a čistá je její hudba" (Jiří Macek, Vítězslava Kaprálová, Praha 1958, s. 122). Je možné a pravděpodobné, že u Očadlíka nepadla o ní zmínka právě proto, že žila v Paříži; její jméno by neprošlo protektorátní cenzurou. Avšak v žádném případě by to nebyla pouhá "galantní úklona", kdyby o ní byl býval M. Očadlík psal. Kaprálová sama tušila své poslání, byla rozenou skladatelkou, a možná právě onou výjimkou, která by byla přesvědčila přísného kritika Očadlíka, jenž dokonce pochyboval o tom (cit. dílo, s. 229), že české ženy přinesly cokoliv specificky českého do umění (ve zpěvu to byla "především krása a bohatství hlasových materiálů"). Jak pravdivě zní výrok V. Kaprálové: "Tuším, že se ve mně připravuje půda k něčemu velkému" (dopis ing. Rudolfu Kopcovi z 19. ledna 1939; uvádí Jiří Mucha, Podivné lásky, Praha 1988, s. 206). Vítězslava Kaprálová dobře věděla, že dosud není plně skladatelsky vyzbrojena. Když začínala (ještě v Brně, ale i u Vítězslava Nováka v Praze), měla větší zájem o formy vokální než instrumentální. Přísný učitel V. Novák "počal usměrňovat poněkud jednostranný zájem Kaprálové o písňovou tvorbu a vedl ji k cvičením v instrumentaci, která byla hlavní slabinou její dosavadní skladatelské průpravy". Toto svědectví Jiřího Berkovce (Poslouchejte s námi, Státní hudební vydavatelství, Praha 1965, sv. II, s. 540) nemůže být sice opřeno o autopsii, ale snad dobře vystihuje situaci.V. Kaprálová je totiž lyrické ingénium. Nerada se vyjadřuje strhujícími masami zvuku. Bližší je jí komorní tvorba, konkrétně tvorba písňová. Psala leccos, ale nejpozoruhodnější byly bezesporu Variace na zvonkovou hru kostela Saint Étienne du Mont, op. 16. Když se s nimi seznámil B. Martinů, byl jimi nadšen. V. Kaprálová se v nich vyjadřovala plynule a dokonale v klavírním rouchu, ač sama nebyla dobrou pianistkou, protože měla příliš malou ruku. Variace považoval B. Martinů za doposud nejlepší kompozici své žákyně a přítelkyně. Hned naléhal, aby dílo bylo vydáno tiskem. Podařilo se. V La Siène musicale (Paříž) byly Variace uveřejněny již roku 1938. V kratičkém čase od doby vzniku dostalo se opus do rukou doktora Ludvíka Kundery, který je ihned provedl (ve světové premiéře) v Brně 29. března 1938. Variace mají typické rysy své tvůrkyně. Lapidární úspornost výrazu (koncentrované téma k variacím má pouhé dva takty!) podává si tu ruku s nadlehčeným kontrapunktem. Je zajímavé, jak se sama V. Kaprálová bránila tomu, aby byla nařčena, že navazuje na impresionismus! I Martinů se tomu bránil v případě svých vlastních děl. Když Vítězslavě předhodil otec právě její vztah k tomuto impresionismu, napsala mu v únoru 1938: "Zvonky nejsou vůbec francouzské, ale české …, také naprosto ne impresionistické. [ ...] Ta třetí [variace, R. P.], par exemple, je přece docela česká písnička [ ...] ." (Cituje Macek, s. 153.) My se však v hodnocení skladby přikláníme přece jen k V. Kaprálovi. Zvukovým využitím kinetických zřetelů, zvukomalebnou tendencí, stojí tu Kaprálová blízko francouzskému vývoji. Český základ svého hudebního myšlení však nikdy nezapře. Variace jsou tedy typickou ukázkou české modifikace impresionismu, třebas i proti vůli skladatelčině. Zatímco Variace představují zásadní dílo V. Kaprálové, jde v Písničce (1936) o drobnou efemeritu, která však je typická, protože její tvůrkyně byla přece mistryní hudební zkratky drobnokresby! Vznik Písničky je příležitostný. (Martinů nazýval V. Kaprálovou "Písničkou".) Brněnský hudební nakladatel Oldřich Pazdírek připravoval spolu s pražským Melantrichem sbírku Moravští skladatelé mládeži (tento svod děl také vyšel téhož roku v edici "Melpa"). Ke spolupráci byla vyzvána mj. V. Kaprálová, která k otištění předložila svou Písničku (její rukopis je však podle Macka, s. 207, nezjištěn). Jde tu sice o instruktivní dílko, ale jeho nosnost může plně odhalit až citlivý a zkušený interpret. Je tomu tak jako v případě Roberta Schumanna; jeho Dětské scény (Kinderszenen), op. 15, lze hrát ("přežvykovat" je) na hudebních školách a konzervatořích – ale jak náhle zazáří tyto klenoty, hraje-li je např. Bohem posvěcený Mistr klavíru!

Dostala se v nebeskou síň. Byla vznesena k nebeským hvězdám. Tak čteme v jednom z pozdně antických náhrobních nápisů. Se svým otcem měla leccos společného: Oba byli lyrikové. On vyšel z raných romantiků, ona byla okouzlena světem současnosti, který viděla leckdy i brýlemi mámení. Odmítala jej, ale přesto v něm nalézala útěchu. Mýlila se ve svém "odporu" k impresionismu francouzské ražby. Byla prostoupena Francií, ač její kořeny byly zdejší, brněnské. Otec dospěl k hranicím expresionismu, ale přesto se zdálo, jako by se jej bál. Pater atque filia. Oba pili ze zřídla přečisté vody. Byla to voda onoho pramene, jenž prýštil z rodné půdy moravské…

Literatura:

Bednaříková – Turnwaldová, R. (ed.): Česká žena v dějinách národa. Novina, Praha 1940.

Berkovec, Jiří: Vítězslava Kaprálová, Vojenská symfonietta. In: Karel Mlejnek aj. (ed.), Poslouchejte s námi II, Státní hudební vydavatelství, Praha 1965, s. 539-540.

Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti. Nakladatelství

Index, Olomouc 1936.

Kaprál, Václav: Janáčkův poměr k opeře. Hudební rozhledy (řídí Vladimír Helfert), I, 1924- 1925, č. 3-4, s. 63-66.

Macek, Jiří: Vítězslava Kaprálová. Knižnice Hudebních rozhledů, ročník IV, svazek 10 – 11.

Praha 1958.

Mlejnek, Karel aj. (ed.): Poslouchejte s nám,i II. Státní hudební vydavatelství, Praha 1965.

Moravští skladatelé mládeži [ Klavírní skladby]. Edice "Melpa", Oldřich Pazdírek -Melantrich, Praha - Brno 1936.

Mucha, Jiří: Podivné lásky. Mladá fronta, Praha 1988.

Nechutová, Jana: Úděl a útěcha. EMAN, Heršpice 1995.

Očadlík, Mirko: Žena v české hudbě. In: Bednaříková – Turnwaldová, R. (ed.): Česká žena v dějinách národa. Novina, Praha 1940. Citáty na s. 227-229.

Pečman, Rudolf: Pocta Václavu Kaprálovi. Zpravodaj Kruhu přátel hudby v Brně, roč. XXXII, 1989, č. 5, s. 1-5 (květen 1989).

Pečman, Rudolf: Prameny hudby dneška. Hrst kapitol. Koncertní oddělení Parku kultury a oddechu, Brno 1989.

Pražák, Přemysl (ed.): Vítězslava Kaprálová. Studie a vzpomínky. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1940.

Racek, Jan: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé. Unie českých hudebníků z povolání, Praha 1940.

Rolland, Romain: Dobrý člověk ještě žije. Překlad: Jaroslav Zaorálek, Symposion, Praha 1924.

Štaudová, Eliška (ed.): Bibliografie Václava Kaprála. Úvodní studii napsal Jiří Vysloužil. Universitní knihovna, Brno 1989.

Uher, Jindřich: Ona a Martinů. "Novinky české prózy". Edice Žatva. Český spisovatel, 1. vydání, Praha 1995.