Autor recenzované práce je ředitelem Institutu pro Biomuzikologii v Mittuniversitetet (Mid Sweden University) v Östersundu. Studoval muzikologii, filozofii a etnoantropologii v Uppsale, Stockholmu a Basileji a hudební teorii a hru na housle v posledních dvou jmenovaných městech. Věnoval se výuce hudební historie a teorie a výzkumu v oblasti neurologie a biologie hudby. Pracoval také pro UNESCO a je členem Royal Sweedish Academy of Music.
Wallin se pokusil vytvořit teorii, jež by na základě neurověd a evoluce vrhla nové světlo na význam, účel a původ hudby. Nezkoumá primárně kulturní aspekty, nýbrž aspekty biologické: “music is primarily a matter of biology”. V návaznosti na tento postoj aplikuje na muzikologii pohled přírodních věd, aby tak naznačil svůj odstup od metodologie uměnovědných oborů. Přesto jeho interdisciplinární počin není pouhým synkretismem, nýbrž efektivním a hlavně velice přínosným spojením přírodních a humanitních věd. Podle autora je taková komplexní teorie zahrnující výsledky přírodních věd pro muzikologii nepostradatelná. Termín biomuzikologie je analogický k vědním oborům jako je například biolingvistika či biofyzika.
Je ale nutné podotknout, že neurofyziologickými a neuropsychologickými aspekty slyšení hudby se v minulosti zabývala celá řada odborníků. Za zmínku stojí alespoň publikace Music, Mind and Brain[1], jejíž editorem je Manfred Clynes, nebo The Musical Mind[2] psychologa Johna Slobody. Tyto a mnoho jiných podobně zaměřených prací se snaží objasnit kognitivní, psychologické a neuropsychologické aspekty percepce hudby. V čem se tedy Wallinova biomuzikologie odlišuje od podobně zaměřených (a jistě ne méně důležitých) prací? Tím, že do biomuzikologie integroval více subdisciplín: biologii, teorii evoluce (zde máme na mysli evoluci v širším smyslu, nikoli jen v biologii), neurofyziologii, neuropsychologii, antropologii a filozofii. Vytvořil vědecký koncept, na základě kterého je možné zkoumat fenomény spojené s percepcí hudby nikoli jen okrajově, v rámci určité disciplíny, nýbrž v komplexní teoretické základně definované biomuzikologií.
Interdisciplinární průniky mezi přírodními a humanitními vědními obory jsou v poslední době stále častější. Za příklad může sloužit teorie významného francouzského matematika R. F. Thoma (1923-2002), držilele Fieldovy medaile z roku 1958, který se zabývá diskontinuálními jevy v biologii a sociologii. Wallin aplikoval ve svém konceptu biomuzikologie zejména Thomovou “teorii katastrofy” a teorii, nebo spíše hypotézu o genetických formách[3]. Ta totiž nebyla dosud experimentálně potvrzena. Genetická forma je definována specifickou senzomotorickou dynamikou plynoucí ze substrátů nervové soustavy, je tedy jakýmsi epigenetickým fenoménem, který je pravděpodobně kontrolován určitými geny. Tyto formy tedy mají dynamickou povahu, podléhají evoluci - jsou proto dědičné a jejich modulace jsou charakterizovány jako “fylogenetické učení”.
Dále autor použil celou řadu dalších teorií, od antropologických až po teorie moderní fyziky. Přitom se ani zdaleka nejedná o pseudovědecké a nekritické kombinování “všeho se vším”, ani o formu intelektuální exhibice, nýbrž o přesvědčivé argumenty a do sebe vzájemně zapadající aplikace poskytující čtenáři nejen veliké množství nových informací, ale také zajímavé souvislosti. Jeho teorie jsou podloženy experimentálními výsledky diagnostických metod používaných jak v psychologii tak v neurofyziologii: ECG (elektrokardiogram), EEG (elektroencefalogram), EMG (elektromyogram), EOG (elektrookulogram), ERP (event-related-potentials), PET (positron emission tomography) ad.
Množství originálních myšlenek, které Wallin zahrnul ve své knize je natolik rozsáhlé, že se lze v této kratičké recenzi zmínit pouze o některých z nich. V úvodu autor vysvětluje několik tezí, které vytyčují ideový rámec díla. Hned první věta staví čtenáře před ústřední premisu biomuzikologie: “The morphodynamic isomorphism between the tonal flow of music and its neurophysiological substrates proposed in this work, indicates that a tonal chreod, i.e., a morphogenetic field or basin, where occurs the primordial moment, the birth, of a fluctuation in the musical structure that initiates a ‚bifurcation‘ or a ‚catastrophe‘ (René Thom) leading the development in a new direction ...is fundamentally a real homologue to its neural substrate.” (s. 1) Wallin pojímá hudbu jako spojení mezi periodicitou a aleatorikou probíhající v čase, vztah mezi bytím (being) a stáváním se (becoming), tedy toho, co je a co se teprve stane. Tento děj popisuje jako “dynamickou dichotomii” - rozdílnost podmíněnou dynamikou. Stejnou dichotomii můžeme nalézt mezi genetikou (jako to, co je dáno genetickou informací) a epigenetikou (dynamicky se odvíjející děj realizace genetické informace v mnoha možných variacích) u živých organismů. Na základě dynamické dichotomie musíme také chápat hudbu jako “a tonal flow-becoming-music”: “Music is inextricably joined with such a living system, namely, with that which constitutes the human subject, possessing the emergent conscious awareness of a self, which all other animals are supposed to lack. His mind-becoming-conscious, in combination with infrastructural conditioning powers such as DNA, the immune system, the CNS[4], etc. selects and organizes the sequence of events, thereby creating sense through correlations and associations. Consequently, the human agent with his supervening power (mind-becoming-conscious), transforms, in a temporal act, the tonal flow into music (a tonal flow-becoming-music). This is why biodynamical concepts are not only possible to adopt to analysis of music, but are in favor of it.” (s. 2-3)
Tuto zde zjednodušeně nastíněnou koncepci Wallin nepovažuje za nediskutovatelný axiom biomuzikologického bádání. Teorie úzkého vztahu mezi neurofyziologickými substráty a hudbou předpokládá určitou sumu biologických, stejně jako i hudebních univerzálií, které jsou u všech kultur stejné. Ačkoli jejich existence je nesporná, Wallin podotýká, že antropologové se v současné době nedokážou úplně shodnout na tom, zda existuje vzájemná závislost mezi biologickou a kulturní variabilitou těchto univerzálií.
Dále v úvodu autor předkládá definici hudby, se kterou dále pracuje: “Music is an open system of evolving structures growing into sounding artifacts which not only consume actual time but also generate virtual time; the system and its space-time structures are ultimately conditioned by bio-geocultural paramerters of behavior and deportment. Music is basically perceived unilaterally in the right cerebral hemisphere through the auditory system an a bilateral coordination with senso-motoric limbic and associative brain functions (the autonomous system included) within a framework of multimodal experiences.” (s. 16)
V první kapitole se věnuje tématu funkční asymetrie mozkových hemisfér a lokalizace percepčních, kognitivních a emocionálních funkcí v hemisférách. Pochopení textu ovšem předpokládá alespoň základní znalost anatomie, fyziologie centrální nervové soustavy a sluchového aparátu. Mechanismy, které probíhají při emocionálních reakcích na zvukové podněty jsou z fylogenetického pohledu poměrně mladé. Tyto mechanismy jsou podle dosavadních výsledků pravděpodobně vázány na vznik a rozvoj kognitivních procesů formujících lidskou řeč. Jsou s určitostí lokalizovány v levém planum temporale (sluchové centrum v levé hemisféře, kam vedou nervové dráhy ze sluchových orgánů). Wallin prezentuje výsledky Normana Geschwinda, podle kterých pouze v levém planum temporale u člověka dochází ke spojení více nelimbických (tj., sluchových, hmatových, zrakových) podnětů. Tato tzv. “cross-modal association” podmiňuje schopnost řeči. Podle Wallina je tato schopnost nepostradatelná i pro tzv. absolutní sluch. Autor dále detailně popisuje fyziologii slyšení, laterální a kontralaterární vedení signálů z receptorů sluchu, mechanismus jejich potlačení, přenos signálů mezi pravou a levou hemisférou prostřednictvím corpus callosum atd.. V závěru kapitoly prezentuje teorie systémového vědce Ericha Jantsche, zejména teorii systémové paměti, evolučního učení a Jantschův model lidského vědomí. Tyto teorie poskytují zajímavou interpretaci dříve uvedených faktů a také významu funkční asymetrie mozkových hemisfér. Autor dodává: “...that division of learning into two modes of experience due to hemispheric specialization - a left-hemispheric I-outlook, and right-hemospheric Self-outlook - corresponds to a reality which has given human consciousness and the evolution of human systems and meta-systems a far-reaching, non-interfering flexibility between the cognitive modes.” (s.146)
Druhá kapitola je věnována fyziologii sluchového aparátu. Je logickým pokračováním předchozí kapitoly. Autor detailně popisuje dráhu akustického stimulu v Cortiho orgánu až k samotnému aktu percepce. Na základě etablovaných teorií analyzuje funkční rozdíly v percepci různých zvukových stimulů, například rozdíl v rozlišování mezi nízkými a vysokými frekvencemi je dán tzv. fyziologickým, kvantitativním limitem časové citlivosti v cochleárním nervu. Dále se zabývá analýzou temporální synchronisace a lokalizace podráždění jednotlivých neuronů při obdržení signálu konsekventní řady jednotlivých tónů a simultánním zněním více tónů. Za zmínku stojí Wallinova interpretace temporální organisace CNS (dovoluji si zde odkázat také na pojetí temporální organisace u Kanta a Husserla): “ ... it seems increasingly acknowledged that finally the total neural dynamism is predominantly time-bound. Time runs through all organismic activity, not only in the “administrative” sense that neural operations “take time” to develop, but also in the sense of a “law” that coordinates, integrates, selects, modulates, and forms, or, as we said above, “tunes in” the neural operations into higher-order, cognitive aspects of cortical function: memory, learning, volition, emotional experience, etc., i.e. mind becoming-conscious. It is clear that this ‚law‘ is not quite of the kind we know from the physics of Newton.” (s.227)
Následujíci dvě kapitoly (Vigilance - Motivation - Emotion - Purposive Behavior I, II) jsou již hlubšími sondami do neuropsychologie slyšení. Autor v nich rozebírá funkce limbického systému, roli a fyziologii emocí aj. Podobně jako v předchozích kapitolách, předkládá celou řadu teorií, kupříkladu Rollsovu “teorii emocí”[5], nebo Jerisonovu studii o evoluci mozku[6]. Tzv. “action-oriented behavior” je podle autora geneticky určeno a vázáno na určitý biologický druh: “...there are as many different worlds in nature as there are species, each depending in how the brain of the organism structures the integration.” (s.232) Dále popisuje funkci různých “režimů” lidského mozku - fáze hlubokého spánku, jako například REM[7]. Studie výsledků PET naznačují, že PGO[8] v části mozku pons Varolii sehrává důležitou roli právě při REM a při snech. Retikulární PGO reakce na hudbu odpovídají syntaktickým črtám struktur zvuku. Wallin píše, že: “...different grades of mental vigilance, possible to manifest on a generalized phenomenological way in EEG-ERP-measures as an expression for biorhythms interacting within and between different systems, are evoked by reticular-limbic reactions to sound and music, and that such processes in a phylogenetical perspective may have executed a synapse-restoring and mnestic function similar to that of sleep, REM dream, and voluntarily evoked changes of consciousness, such as ecstasy.” (s.327)
Pátá kapitola (Emergence of Purposive Auditory Behavior as Testified by Vertebrate Evolution and Human History) je v porovnání z předchozími kapitolami spíše antropologickou studií. Autor v ní detailně studuje specifickou vokalizaci, tzv. kölning. Dále se zabývá genetickým a funkčním původem vokalizací. Zmiňuje se také o ptačím zpěvu, který vykazuje strukturální podobnost s lidskou vokalizací. Kapitolu ukončuje studií o lidském zvukovém ústrojí.
Poslední kapitola nese původně zamýšlený název knihy (...To Break Silence) - každý zvukový projev, vydávaný živým organismem je kontrolovaným časovým dějem, který má svůj původ v “silence” a v “rest”. Je konverzí z pouze potenciálních, virtuálních zvukových vzorců na aktuální zvukové a hudební gesta, která je způsobena změnami v činitelově senzomotorickém a mentálním tonusu skrze výměnu energie mezi ním a prostředím. Je přechodem z “non-stable equilibrium” do aktivního stavu. “Non-stable equilibrium” není jen pasivním stavem, nýbrž stavem plným tvůrčího potenciálu. Proto je “ticho” narušeno a transformováno do zvukových gest a hudebních projevů. Analogií k “non-stable equilibrium” je tzv. “quantové vakuum” popsané v teorii moderních kosmologických modelech pro vznik vesmíru.
Elisabeth Tolbert, autorka jedné z prvních recenzí[9] Wallinovy práce, píše: “The book is so important, at least in terms of its basic attempt to uncover the neural substrates for musical experience, that I will make an effort to highlight...” (s. 354) Můžeme si ale položit otázku, proč by měl být kladen důraz na biologii v rámci osvědčeně etablovaných muzikologických disciplín? Jinými slovy, proč bychom měli obětovat další akademické kapacity ve prospěch nové disciplíny, která vyžaduje značné úsilí. Důvodů je hned několik:
Zejména pochopení bodů 2 a 3 by mělo předcházet jakýmkoli úvahám o sémantice, estetice, popřípadě filozofii hudby. To si přirozeně vyžaduje zdatnou mezioborovou komunikaci. Výsledky takové spolupráce však mohou přesáhnout rámec uzavřených komunit a v určitém ohledu mohou být přínosné i pro dění v kulturních institucích, jakými jsou například UNESCO, UNDP nebo IHDP[10]. Totiž aplikabilita poznatků vzešlých ze spojení přírodních a humanitních věd může dosáhnout vysoké úrovně tím, že nás dovede dál v pochopení klíčových vztahů mezi biologii a kulturou lidské společnosti, mezi dědictvím přírodním a dědictvím kulturním.
Wallin svojí prací navrhuje nový směr pro příští muzikologické bádání v oblasti zkoumání podstaty a původu hudby. Jeho kniha, i přes pádnost argumentů v ní obsažených, vztahujících se k důležitosti tohoto interdisciplinárního bádání pro muzikologii, neslibuje odpověď na všechny nevyřešené otázky a ani si nenárokuje být prerekvizitní muzikologickou disciplínou. Wallinovo dílo lze beze vší pochybnosti pokládat za úspěšné, byť ne úplné a kompletní etablování disciplíny, která v sobě zahrnuje jak vědy přírodní, tak i humanitní. A tím je snad i naznačena cesta, poněkud nadneseně vyjádřeno, pro překonání “krize evropských věd”, o které mluvil Edmund Husserl[11].
Martin Celhoffer
