verze pro tisk

Harmonica duodecatomeria ecclesiastica a Hymnodia divina. Dvě sbírky árií Jana Josefa Ignáce Brentnera

Václav Kapsa

Již Bohumír Jan Dlabač považoval za nutné zmínit, že skladatel Jan Josef Ignác Brentner (1689–1742) byl znám doma i za hranicemi především svými tištěnými skladbami[1]. Brentnerovo výjimečné postavení jednoho z nejvydávanějších domácích skladatelů své doby však vyšlo najevo až v přehledu, který publikoval Jiří Sehnal v Hudbě v českých dějinách[2]. O skladateli samém kromě dat a místa narození a úmrtí stále nevíme téměř nic, jeho tištěné sbírky tak představují rovněž nejvýznamnější zdroj informací o jeho životě. Není tedy příliš překvapivé, že zabýval-li se dosud někdo Brentnerem, upínal svoji pozornost – podobně jako již před dvěma sty lety Dlabač – právě na tisky jeho skladeb.

Nejinak tomu bude v tomto stručném příspěvku, jehož cílem je korigovat stávající údaje o Brentnerově tištěné produkci[3]. Zaměřím se na problém dvou Brentnerových sbírek duchovních árií, které vyšly pod názvy Harmonica duodecatomeria ecclesiastica a Hymnodia divina jako skladatelův první a třetí opus. Obě sbírky byly dlouho zaměňovány a nakonec mylně pokládány za jedno totožné dílo. Zásadním podnětem umožňujícím následující přehodnocení a objasnění záležitosti Brentnerových sbírek byly nové informace publikované Danutou Idaszakovou v jejím katalogu hnězdenských hudebních pramenů. První část svého příspěvku věnuji záměně sbírek počínající již za skladatelova života a prostupující téměř celou literaturou o Brentnerovi. Dále hodlám představit prameny a nastínit některé aspekty vzájemného vztahu obou sbírek, i když jejich důkladné analytické srovnání teprve bude předmětem dalšího výzkumu. Závěrem se pak krátce zamyslím nad některými otázkami souvisejícími s Brentnerovým místem v dějinách české hudby, které se díky novým poznatkům otevírají.

I.

Emilián Trolda byl prvním badatelem, který se zabýval Brentnerem důkladněji. Spartoval řadu jeho skladeb, mimo jiné též tištěnou sbírku árií, která se dochovala v Kvasicích bez titulního listu, avšak s názvem Hymnodia divina uvedeným na vazbě jednoho z hlasů[4]. Pod tímto názvem také tisk vstoupil Troldovým přičiněním do literatury, a to spolu s dalšími srovnatelnými sbírkami duchovních árií či kantát domácí provenience, jako byly Cithara nova (1707) Josefa Leopolda Václava Dukáta, anonymní tištěná sbírka dvanácti árií vydaná v Praze roku 1718 a objevená Troldou v knihovně minoritského konventu v Českém Krumlově, dále Lieblicher Ehrenklang einer aus Zehen Musicalischen Arien (Hradec Králové 1723) Balthasara Willica a konečně Opella ecclesiastica (Augsburg 1723) Josefa Antonína Plánického. Trolda a později též Camillo Schoenbaum, který problematice věnoval svoji disertaci, upínali svoji pozornost především na Plánického[5]. Samotná Brentnerova kvasická “Hymnodia divina” se stala až tématem diplomové práce Heleny Konečné[6]. Konečně, uvedený soubor pramenů duchovních kantát – ovšem bez oné Troldou objevené anonymní sbírky z roku 1718 – podrobila zkoumání z hlediska instrumentace Zdeňka Pilková[7].

Soupis hudebních tisků RISM A/I mezitím přinesl informaci o jednom exempláři Brentnerovy sbírky s názvem Harmonica duodecatomeria ecclesiastica op. 1 dochovaném v univerzitní knihovně ve Varšavě[8]. Tuto informaci zohlednil Milan Poštolka ve svém hesle o Brentnerovi v The New Grove Dictionary[9] a jeho tušení, že by se mohlo jednat o sbírku totožnou s kvasickou Hymnodií divinou, se po srovnání obou pramenů potvrdilo. Věc se tedy zdála být vyřešena a jako taková byla také později pregnantně formulována – Hymnodia divina je omyl, Hymnodia divina[10] neexistuje. Jedinou pochybnost snad mohla vzbudit otázka, kde se vlastně vzal onen titul Hymnodia divina? A možná také strohý údaj v pozapomenutém soupisu hudebních bohemik v Polsku informující o jakémsi opisu Brentnerovy sbírky Hymnodia divina vyskytujícím se v hnězdenském arcidiecézním archivu[11]. Jednalo se o opis kvasického exempláře Brentnerova prvního opusu s chybným titulem, nebo je vše jinak?

V roce 2001 vydala Danuta Idaszak již zmíněný tematický katalog hudebních pramenů Hnězdna, který rázem všechny otázky vyřešil. Ukázalo se, že hnězdenský opis sbírky Hymnodia divina je opisem tisku včetně jeho titulní strany a obsahuje tedy cenné údaje o názvu sbírky, roce vydání i dedikantovi[12]. Z hudebních incipitů jednotlivých árií bylo zřejmé, že se jedná o jinou sbírku než o Brentnerův první opus, nikoli však o sbírku zcela neznámou. Hymnodia divina existuje, vyšla jako Brentnerův třetí opus – a je totožná s onou výše zmíněnou anonymní sbírkou z roku 1718, kterou Trolda objevil v knihovně minoritského kláštera v Českém Krumlově[13]!

II.

Z uvedeného vyplývá, že Brentner je autorem dvou tištěných sbírek duchovních árií, které – podobně jako skladatelovy zbývající tisky – vydal pražský tiskař Jiří (Ondřej) Laboun. Shrňme nyní tedy nejvýznamnější pramenné údaje o obou sbírkách[14].

Harmonica duodecatomeria ecclesiastica vyšla v Praze roku 1716 a je Brentnerovým prvním tištěným opusem. Tisk se dochoval ve dvou neúplných exemplářích. V kvasickém exempláři, uloženém dnes v Moravském zemském muzeu v Brně (CZ Bm – sign. A 24.298), chybí titulní list a část dedikace, exemplář uložený v univerzitní knihovně ve Varšavě (PL Wu – sign. St. Dr. Mus. 960) a pocházející z vratislavských sbírek nemá zpěvní part a část partu Violino primo, naopak však obsahuje dvakrát part Viola alto a část partu Violino secundo.

Na titulním listu tisku je uveden následující text: Harmonica | duodecatomeria | ecclesiastica. | seu | Ariae | duodecim | anno | millesimo septigentesi- | mo decimo sexto | in lucem editae | a | Josepho Joanne Ignatio | Brentner. | Opus primum. | Vetero-Pragae | in Magno Collegio Carolino, typis Georgii Labaun. Dedikant je jmenován na p. 2: Honori | et | venerationi | perillusttris ac generosi | domini | Mathiae | Gildea | equitis de Altbach | humillime dicatae. Na p. 3–4 následuje text dedikace, který zde neuvádím. Pramen sestává z pěti hlasových knih označených Soprano, Violino primo, Violino II. (obsahuje též part Hauthbois), Viola alto (obsahuje rovněž part Fagotto concerto) a Partitura.

Sbírka byla dříve mylně nazývána jako Hymnodia divina dle přípisu na deskách varhanního partu kvasického exempláře: “Nro 3. Organo Hymnodia divina XII. Authore Brentner pro choro Quassiensi”. V této souvislosti není bez zajímavosti inventář kvasické sbírky z roku 1757, v němž se na počátku oddílu “Cantata seu Ariae Diversae…” objevuje název Hymnodia divina hned třikrát po sobě[15]. V prvním případě je jako autor uveden “Willico” a tato “Hymnodia divina X...” je nepochybně výše zmíněnou sbírkou Lieblicher Ehrenklang Balthasara Willica. U obou dalších Hymnodií je jako autor uveden Brentner. Náš tisk je veden pod číslem 3 jako “Hymnodia Divina XII. Impressa…”, Hymnodia divina vedená pod číslem 2 tedy mohla být buď opisen tohoto tisku, anebo spíše skutečnou Hymnodií divinou, tedy druhou Brentnerovou sbírkou árií. Zajímavé je, že pořadatel sbírky či pisatel inventáře zřejmě chápali název Hymnodia divina obecněji jako označení sbírky duchovních árií.

Hymnodia divina byla vydána jako Brentnerův opus tertium v roce 1718 či 1719. Nejasnost v roce vydání tkví v rozdílném údaji v obou pramenech – na konci tištěného zpěvního partu je uveden rok vydání 1718, na opisu titulního listu rok 1719; případný písařský omyl je v tomto případě vzhledem k rozdílu v podobě latinských číslic MDCCXVIII a MDCCXIX nepravděpodobný.

Je znám pouze jeden exemplář tisku, který je uložen bez signatury ve fondu knihovny minoritského konventu Český Krumlov v Oddělení rukopisů a starých tisků Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně[16]. Pramen se dochoval bez titulního listu, dosavadní informace o době a místu jeho vydání vycházely z údaje o vydání na konci partu Vox: Vetero-Pragae in magno Collegio Carolino, typis Georgii | Labaun anno 1718. Jedná se o pět partů označených Vox, Violino primo (obsahuje též Violino multiplicato), Violino secundo, Viola. Hauthbois et Violinus (tento part obsahuje kromě violy, sólových houslí a hoboje též hlas violino multiplicato pro dvě árie, avšak jiné než v partu Violino primo), Partitura. Po Troldovi zůstal tento pramen stranou pozornosti a teprve v poslední době mu věnovala pod vedením Martina Horyny svoji diplomovou práci Simona Táborová[17].

Identifikaci sbírky umožnil její opis dochovaný v arcidiecézním archivu v Hnězdně (PL GNd – sign. V/108)[18]. Jedná se o opis tisku, což je patrné z podoby titulní strany opisu a bylo též potvrzeno srovnáním opisu s výše zmíněným tiskem. Na titulní straně opisu je uvedeno: Hymnodia | Divina | Duodecim illustrata ariis | duobus, tribus, quatuorque instrumentis | constructa, voce sola adjecta | honori | illustrissimi domini | domini | Caroli | Maximiliani | Steinbach | liberi baronis de Kronigstein | domini in Liechtenstein, Hundschütz, Kra | schowitz, Augezd ad Misam etc. | Humillime dicata | à | Josepho Joanne Ignatio Brentner. | Anno MDCCXIX. | Opus tertium. Dále se vyskytující pozdější přípis o provedení v roce 1752 není z hlediska našeho tématu podstatný, proto ho zde neuvádím. Jak vyplývá z poznámky v závěru partu Violino primo, opisovačem byl blíže neidentifikovaný Wenceslaus Lukawsky.

Podobně jako předloha, rovněž opis sestává z pěti hlasů, rozdělení jednotlivých árií do hlasových knih je však ve srovnání s tiskem odlišné. Rozdíly se týkají partu prvních houslí a spojeného partu violy a hoboje. Tištěný part Violino primo obsahuje skutečný part prvních houslí (1., 2., 8., 9. a 12. árie) a k tomu dvě árie s violino multiplicato (10., 11.). V rukopisném hlasu Violino primo jsou naproti tomu zahrnuty též sólové party pro hoboj (3. árie), housle (4.), hoboj nebo housle (6.) a dvě zbývající árie s violino multiplicato (5. a 7. árie). Rukopisný part violy a hoboje tak na rozdíl od tisku tvoří pouhý jeden list, který obsahuje part violy obsazené pouze v 1. árii a hoboje z 2. árie, jejíž instrumentální složku tvoří ještě dvoje housle. Důvod těchto odlišností je pravděpodobně ryze praktický. Tiskař chtěl evidentně zachovat jistou proporci v rozsahu jednotlivých hlasových knih a podle toho do nich rozdělil nástroje (podobně je tomu například též v Plánického sbírce Opella ecclesiastica, jejíž instrumentální party nesou pouze obecná označení nástrojů jako Vox secunda instrumentalis, Vox tertia instrumentalis etc.). Opisovač Hymnodie diviny použil v distribuci partů do hlasových knih jinou logiku: všechny árie s doprovodem sólového nástroje jsou obsaženy ve třech partech, s doprovodem dvou nástrojů ve čtyřech a pouze ke dvěma plně obsazeným áriím je třeba ještě pátý part violy a hoboje.

Jak bylo již zmíněno v úvodu, důkladné analytické srovnání obsahu obou sbírek není předmětem tohoto textu. Položme však přesto otázku po jejich vzájemném vztahu, která se v tomto vzácném případě, kdy máme k dispozici dvě podobně zaměřené sbírky téhož autora, vydané navíc v rozmezí pouhých circa tří let, přímo nabízí. Je v pojetí obou sbírek či jednotlivých kompozic patrný nějaký posun? V obou případech jde o dvanáct árií bez recitativů, jen jediná árie (O, Deus, ego amo te, op. 1/12) začíná instrumentální sonátou. V obou případech jsou rovněž sbírky koncipovány jako vyvážené a pestré soubory obsahující árie nejrůznějšího výrazového zaměření či nástrojového obsazení. Jistý posun od první ke druhé sbírce snad můžeme spatřovat v tom, že v Hymnodii divině je tato pestrost výrazněji přítomna nikoli pouze vnitřně v hudbě samé, nýbrž se projevuje též v rovině formální a instrumentační a rovněž v obsazení sólového hlasu.

Zatímco všechny árie v první Brentnerově sbírce jsou typu da capo, dvě árie pozdější sbírky jsou z formálního hlediska odlišné, výrazně kratší a koncipované jako dvoudílné (Domine, non sum dignus, op. 3/3) či stroficky (Ecce panis angelorum, op. 3/4). Přehled obsazení obou sbírek je podán v následující tabulce (basso continuo je součástí všech árií, proto zde není uvedeno):

číslo
árie
Harmonica duodecatomeria
ecclesiastica, op. 1
Hymnodia divina, op. 3
1.S, 2 vl, vla.S, 2 vl, vla
2.S, ob o vl soloS, ob, 2 vl
3.S, 2 vl, vlaT, ob solo
4.A, 2 vl, vlaT, vl solo
5.S, 2 vl, bcA, vl multiplicato
6.S, 2 vl, vlaS, vl solo vel ob solo
7.A, 2 vlS, vl multiplicato
8.S, vl soloB, 2 vl
9.S, vl soloS, 2 vl
10.S, vl soloS, vl multiplicato
11.S, 2 vlT, vl multiplicato
12.S, vl, ob, fag concertoS, 2 vl

vl – violino
vla – viola
ob – hoboj
fag – fagot
S, A, T, B – soprán, alt, tenor, bas

Ve třetím Brentnerově opusu je patrné především různorodější obsazení zpěvního partu – oproti deseti sopránovým a dvěma altovým áriím v první sbírce jsou zde vedle sedmi sopránových též tři tenorové, dvě altové a jedna basová árie. Rovněž nástrojové obsazení je mnohotvárnější alespoň v áriích s doprovodem sólového nástroje. Skutečnou novinkou je však předpis “violino multiplicato”, tj. housle v unisonu použité v doprovodu čtyř árií. Domnívám se, že tento pokyn stojí za pozornost především v souvislosti s aktuální diskusí o vícenásobném obsazení jednotlivých hlasů v barokní hudbě[19]. Můžeme snad předpokládat, že hlasy, které nenesou označení “multiplicato”, jsou automaticky míněny pro sólový nástroj? Zdá se, že ano. Označení “solo” pak neznamená, že dotyčný part má hrát jeden hráč, nýbrž naznačuje, že žádný jiný nástroj vyjma continua ve skladbě není obsazen. Proto také není sólový part fagotu v poslední árii první sbírky (op. 1/12) označen “fagotto solo”, nýbrž “fagotto concerto”. Je však zřejmé, že podobně jako řada výzkumů k tématu obsazení zůstane i tento problém – je-li vůbec problémem – otevřený.

Obtížná je problematika původu textů, na něž byly árie komponovány. Jedná se o latinskou poezii obsahující často parafráze biblických textů, strofy hymnů (Desidero te millies – Jesu dulcis memoria; O Deus, ego amo te) či sekvencí (Ecce panis angelorum – Lauda Sion Salvatorem), méně často jde přímo o texty liturgické (Gloria et honore)[20]. Již Trolda sledoval, jak se řada textů opakuje v áriích různých autorů. Rovněž Brentner zhudebnil vícekrát stejný text. V obou sbírkách tak nacházíme árii Oderit me totus mundus (op. 1/7; op. 3/11), ofertorium Gloria et honore (op. 3/8) zase Brentner zhudebnil – ovšem nikoli jako árii – ve sbírce Offertoria solenniora (op. 2/5). Více podobných konkordancí pak nalezneme mezi Brentnerovými rukopisně dochovanými áriemi; v různých zhudebněních se pod Brentnerovým jménem dochovaly árie Vos caelitum favores (op. 1/4; Sandomierz, PL SA – sign. A VII 44), Desidero te, mi Jesu (op. 1/10; cisterciácký klášter Wilhering, A WIL – sign. Ms. 772), či O Deus, ego amo te (op. 1/12; benediktinský klášter Göttweig, A GÖ)[21].

Poslední poznámku k oběma sbírkám věnujme dedikantům. Jejich jména jsou poměrně zajímavá nejen v souvislosti s Brentnerovou biografií, ale též vzhledem k pražskému hudebnímu tisku té doby. Je pozoruhodné, že v obou případech jde o jména dosud zcela neznámá v souvislosti s tehdejším domácím hudebním životem, což o většině dedikantů ostatních domácích hudebních tisků té doby zpravidla nelze říci; obvykle se jednalo o vyšší šlechtu či o vysoce postavené osoby církevní hierarchie (např. právě Brentner dedikoval svůj op. 2 opatu tepelského kláštera Raymundu Wilfertovi, kterému svá díla připsal rovněž Johann Kaspar Ferdinand Fischer a další). Dedikantem Brentnerovy první sbírky však byl Matyáš Jan Gildea rytíř z Altbachu, o němž není téměř nic známo. Narodil se v Praze, od mládí žil na Malé Straně, kde vlastnil několik domů, a kde také zemřel ve stáří šestačtyřiceti let 30. prosince 1729; pochován byl v malostranském chrámu sv. Tomáše[22]. Můžeme zatím pouze spekulovat, zda právě on nebyl mecenášem, který poskytl Brentnerovi v Praze jisté zázemí. Totéž platí o dedikantovi druhé sbírky, jímž byl Karel Maxmilián svobodný pán ze Steinbachu a Kranichsteinu (nar. 3. 3. 1693, 1729 jako “Hoflehenrechtsbeysitser”, postupně však “prohospodařil všecko jmění, jež r. 1739 uchvátili věřitelé”)[23].

III.

Závěrem tedy můžeme korigovat seznam Brentnerových tištěných sbírek:

1716Harmonica duodecatomeria ecclesiastica, op. 1
1717Offertoria solenniora, op. 2
1718/19Hymnodia divina, op. 3
1720Horae pomeridianae, op. 4
?Laudes matutinae (dle Dlabače, ztraceno)

V souvislosti s identifikováním třetího Brentnerova opusu je potřeba poopravit rovněž místo ztracené sbírky Laudes matutinae, která je známa pouze od Dlabače a o níž bylo dosud předpokládáno, že by oním třetím opusem mohla být. Z Dlabačových formulací je jasné, že měl sbírku k dispozici, zároveň je však zvláštní, že neuvádí informace z titulního listu či o počtu hlasů, které naopak velice pečlivě eviduje u sbírky Horae pomeridianae[24]. Nápadná je však každopádně jistá spřízněnost názvů Horae pomeridianae (což je sbírka komorních koncertů, tedy světské instrumentální hudby) a Laudes matutinae. Bez dalších dokladů se však v problému Brentnerovy páté tištěné sbírky dále nedostaneme.

Na Brentnerových tiscích je v domácím kontextu pozoruhodná a s výjimkou Michny též jedinečná frekvence a těsná posloupnost jejich vydání. Je evidentní, že Brenter byl exponentem nového hudebního stylu přicházejícího prostřednictvím děl Antonia Vivaldiho i dalších Italů se vším všudy – tedy včetně média, jímž se tato hudba po Evropě šířila. Je samozřejmě jasné, že Labounův “Typendruck” vůbec nebyl srovnatelný s amsterdamskými či pařížskými rytými tisky a iluze si nemůžeme dělat ani o výši nákladu, alespoň dle počtu dochovaných exemplářů. Dobrým dokladem popularity Brentnerovy hudby je však například rajhradský inventář z roku 1725, kde je Brentner svými nejméně osmadvaceti skladbami druhým nejvíce zastoupeným skladatelem vůbec, a rovněž řada samostatně a v opisech dochovaných árií a ofertorií svědčí o značném rozšíření jeho děl[25]. Konečně, dvěmi sbírkami získává Brentner mezi již vícekráte zmíněnými autory duchovních árií velmi významné postavení.

S významným postavením Brentnera mezi pražskými skladateli doby Karla VI. poněkud kontrastuje nejen nedostatek informací o jeho životě, které máme zatím k dispozici, ale také poměrně dlouho trvající vymizení tohoto skladatele ze zorného úhle autorů dějin české hudby. Pozornost Vladimíra Helferta i Jana Racka byla orientována národnostně a zaměřena na domácí skladatele českého jazyka, zejména však na tzv. českou hudební emigraci. Brentner byl naproti tomu na základě svého jména řazen k českým Němcům a toto podezření se proměnilo téměř v jistotu Troldovým zjištěním Brentnerova rodiště v Sudetech[26]. A tím se vracíme na začátek této studie, k Brentnerovým tiskům, Dlabačovi, Troldovi, Schoenbaumovi, Sehnalovi a dalším, kteří se zasloužili o naše povědomí o kdysi přeslavném skladateli. Jan Josef Ignác Brentner nepochybně stále “patří už k autorům dnes méně frekventovaným”[27], máme však již k dispozici několik nahrávek s jeho hudbou a každý si tak může učinit úsudek sám.

1Gottfried Johann Dlabacž, Allgemeines historisches Künstlerlexikon, Prag 1815; repr. 1973, sl. 213: “Im J[ahre] 1720 lebte er [= Brentner] in der kleinern Residenzstadt Prag, und machte sich sowohl in Böhmen als im Auslande durch seine gedruckten Kompositionen bekannt.”
2 Jiří Sehnal, Pobělohorská doba (1620–1740), in: Hudba v českých dějinách, 2Praha 1989, s. 211–212.
3 Tento příspěvek je rovněž jedním z předběžných výstupů širšího výzkumu, který aktuálně probíhá v rámci juniorského badatelského projektu GAAV (KJB800580502) Památky chrámové hudby pražských skladatelů první poloviny 18. století – pramenný výzkum a příprava kritických edic, v jehož rámci vzniká rovněž kritická edice Brentnerovy sbírky Harmonica duodecatomeria ecclesiastica op. 1.
4 Troldova spartace v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, CZ Pnm – sign. XXVIII F 224.
5Emilián Trolda, Josef Antonín Plánický, Cyril 59, 1933, 100–113; Camillo Schoenbaum, Beiträge zur solistischen katholischen Kirchenmusik des Hochbarocks, diss., Wien 1951; týž, Die ”Opella ecclesiastica” des Joseph Anton Planicky (1691?–1732), Acta musicologica 25, 1953, 39–79.
6 Helena Konečná, Josef Jan Brentner a jeho Hymnodia Divina, stroj., dipl. práce, FFUJEP (dnes Masarykova univerzita), Brno 1967.
7Zdeňka Pilková, Instrumentace kantát autorů z Čech v první polovině 18. století, Hudební věda 14, 1977, č. 2, 146–159.
8RISM A/I, Einzeldrucke vor 1800, sv. 1, Kassel 1971, s. 412.
9 Milan Poštolka, heslo Brentner, The New Grove Dictionary of Music and Musicians, 11980, sv. 3, s. 260–261.
10Jiří Sehnal, Die erste in Prag gedruckte Kammermusik, in: Österreichische Musik, Musik in Österreich: Theophil Antonicek zum 60. Geburtstag, Tutzing 1998, s.165–169. Ke stejnému závěru došel později též autor tohoto textu, srov. Václav Kapsa, Horae pomeridianae Jana Josefa Ignáce Brentnera, in: Hudební věda 38, 2001, č. 3–4, s. 245–262. Zásadním problémem této mé studie je skutečnost, že byla psána bez znalosti dříve publikované Sehnalovy studie ke stejnému tématu. Za přehlédnutí a opominutí jeho práce se prof. Sehnalovi omlouvám.
11 Danuta Idaszak, Z problematyki czeskiej emigracji muzycznej w Polsce w XVIII wieku, in: Z dziejów muzyki polskiej 6, Bydgoszcz 1963, s. 27.
12 Danuta Idaszak, Źródła muzyczne Gniezna. Katalog tematyczny. Słownik muzyków, Krakov 2001, s. 98–99.
13 Troldova spartace v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, CZ Pnm – sign. XXVIII F 141. K nálezu vzácného souboru pramenů ve sbírkách minoritského kláštera v Českém Krumlově včetně této sbírky viz Emilián Trolda, Hudební památky v Českém Krumlově, Cyril LXII, 1935, s. 86–90, 109–111, zvl. s. 89.
14 Soustředím se zde na prameny významné pro předmět této studie a stranou nechávám řadu dochovaných opisů jednotlivých árií z obou sbírek dochovaných pod Brentnerovým jménem i anonymně především v polských, rakouských a slovenských sbírkách.
15viz Theodora Straková, Kvasický inventář z r. 1757, Časopis moravského muzea 38, 1953, 105–194, zvl. s. 142. Citace dle Strakové.
16 Děkuji Martinu Horynovi a Jindřichu Špinarovi za pomoc a umožnění studia tohoto pramene.
17Simona Táborová, Anonymní sbírka duchovních árií z roku 1718, dipl. práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice 2005.
18 Děkuji pracovníkům arcidiecézního archivu v Hnězdně Marianu Aleksandrowiczovi a Czesławu Pestovi za laskavé zaslání fotografií tohoto pramene.
19 Srovnej např. Richard Maunder, The scoring of Baroque concertos, Woodbridge [etc.] 2004; Andrew Parrott, The essential Bach choir, Woodbridge [etc.] 2000; české shrnutí Václav Kapsa, Spor o Bachův sbor, Harmonie 8, č. 7, (2000), s. 20–21.
20 Texty árií se zatím důkladněji zabývaly pouze Helena Konečná a Simona Táborská v již zmíněných diplomových pracích.
21 Dle Friedrich W. Riedel, Der Göttweiger Thematische Katalog von 1830, 2 sv., München, Salzburg 1979, č. 1028.
22Viz Wunschwitzova genealogická sbírka, SUA Praha; roku 1698 byl evidován jako člen bratrstva Narození Panny Marie při jezuitském chrámu na Malé Straně, viz Manipulus fructu centuplo turgidus, [Praha 1729], pamětní tisk ke 100. výročí založení bratrstva, Strahovská knihovna, sign. JF VII 13.
23Viz Wunschwitzova genealogická sbírka, SUA Praha; Alphabetischer Verzeichnüß des höhern Böhmischen Adels. Die Achte Edition, pro Anno 1729, Carl Franz Rosenmüller, Prag 1729; August Sedláček, heslo Steinbach z Kranichsteina, Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD ROM.
24 Gottfried Johann Dlabacž, Versuch eines Verzeichnisses der vorzüglichern Tonkünstler in oder aus Böhmen, in: Josef Anton von Riegger: Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen, Heft VII, Leipzig, Prag 1788, s. 147: “Brenntner […] hat laudes matutinas in der Musik drucken lassen, die, wie man am Ende jeder Stimme list [!], Pragae in magno Collegio Carolino, typis Georgii Labaun in fol. herauskamen…”; viz též G. J. Dlabacž, Allgemeines historisches Künstlerlexikon, I/213: “Folgende Stücke von ihm sind mir in die Hände gerathen: 1) Horae pomeridianae, seu Concerti cammerales sex. Authore Josepho Brentner, Anno M. D. CC. XX. Opus Quartum (so muss er schon Opus I. II. u. III. herausgegeben haben?) Micro-Pragae apud Authorem in f.[olio] a Violonzello, Violino, Alto Viola, Pragae in Magno Collegio. Typis Georgii Labaun. [...] 2) Laudes matutinae. Am Ende jeder Stimme: Pragae in magno Collegio Carolino, typis Georgii Labaun. f.[olio]”.
25 Viz Theodora Straková, Rajhradský hudební inventář z roku 1725, Časopis moravského muzea 58, 1973, 217–246.
26 Emilián Trolda, Hudební památky v pohraničí ve vztahu k naší hudbě, Cyril 71, 1946, s. 28–34, zvl. s. 29.
27 Jaroslav Smolka, Hudba českého baroka, Praha 2005, s. 67.