Co shlédnul r. 1599 v Miláně kardinál Dietrichstein

Miloslav Študent

Když Jiří Sehnal publikoval v roce 1970 studii věnovanou hudbě na dvoře olomouckých biskupů[1], poukázal na nezvykle vysokou hudební kultivovanost kardinála Františka Dietrichsteina a na to, jak jeho působení ovlivnilo hudební dění na Moravě v první polovině 17. století. Při této příležitosti bych rád přiblížil jednu z okolností, za nichž se vřelý vztah budoucího kardinála k hudbě, tanci a divadlu formoval.

V posledních destiletích se čím dál více obrací pozornost muzikologů k otázkám podílu hudby na dvorských slavnostech a jedním z hlavních využívaných pramenů jsou oficiální i soukromé popisy, relace a synopse slavností a jejich součástí. Pohled pořizovatelů popisů si v proměnlivém poměru všímá všech složek představení, tu hudební nevyjímaje. Běžnou součástí těchto relací jsou také výčty významných osob, které se slavnosti účastnily a skutečnost, že v jedné z nich se na nejpřednějších místech objevuje jméno kardinála Dietrichsteina zůstala dosud bez povšimnutí.

Na traktát o tanci Cesara Negriho (1536-1604?) Nuove inventioni di balli, vytištěný v Miláně r. 1604[2], sice upozornil již Jan Racek[3], bližšímu studiu jej však nepodrobil, neboť jeho hlavním zájmem tehdy byla doprovázená monodie. Označení traktát ovšem není zcela na místě, jelikož varieta jeho funkcí je mnohem rozmanitější, než jak tomu bývá u tehdejších tanečních traktátů zvykem (Arbeau, Caroso, Lutij). Již z titulního listu se dovídáme, že je dílo rozděleno do tří oddílů a každý z nich má jinou funkci[4].

První je retrospektivně-reprezentativní - na 30 stranách poskytuje seznam nejlepších tanečníků Negriho doby, popisy slavností, jichž se Negri jako choreograf nebo tanečník účastnil (Mascheraty, Entraty, Branda, Balla), místa a významné osobnosti, kde a před kterými Negri tančil, seznam milánských pánů a dam, kteří tančili s pozoruhodnou lehkostí.

Druhý díl je teoretický - na 71 stranách poskytuje zásady správného držení těla, klasifikuje různé typy tanečních kroků, popisuje základní taneční figury atd.

Třetí část je prospektivně praktická - na zbývajících 197 stranách podává návody, jak nejlépe v praxi využít látku předchozího dílu. Kromě úvodních praktických instrukcí, vztahujících se k jednotlivým typům kroků, riverencí, otoček, skoků, poskoků atd., poskytuje 44 choreotechnických popisů tanců (Brando, Balletto, Ballo, Pavaniglia, Canario, Alemana, Alta, Bassa atd.). Ke každému z tanců uvádí také hudební doprovod: jednohlase v menzurální notaci a vícehlase v loutnové tabulatuře. Ačkoliv jde většinou již o tance provedené, jsou zde popisovány čistě z choreotechnického hlediska, tedy zcela odlišně, než jak jsou některé z nich pojednávány v prvním dílu. Jedinou výjimkou je poslední tanec Brando detto Alta regina, jemuž předchází podrobný popis čtyř intermedií divadelního představení Armenia Camilla Schiafenatiho, na jehož závěr byl balet proveden. Za zmínku stáli Negrimu i ti, kvůli nimž se celá inscenace konala: „… v přítomnosti nejjasnější infantky Donny Isabelly, a nejjasnějšího arcivévody Alberta rakouského, a jeho jasnosti reverendissima kardinála Dietrichsteina, legáta jeho svátosti; a milánské aristokracie.“[5] Účast sotva devětadvacetiletého kardinála není náhodná. Jak se ale v Miláně ocitl? Bylo to poprvé, co byl svědkem podobně výpravného představení?

Prvních pět let svého života strávil sice František Dietrichstein (1570-1636) jako syn významného diplomata Adama z Dietrichsteina v Madridu, avšak celé dětství prožil v Mikulově. Jako dvanáctiletý byl František zasvěcen kněžské dráze, nato vychováván pražskými jezuity a v roce 1588 se dostal na Collegium germanicum v Římě, kde pobyl celé tři roky. Zde plně využívá příležitostí proniknout do nejvyšších kruhů a získává přízeň např. kardinála Aldobrandiniho. Kdo se s ním setkal, ten si jej oblíbil, a např. Sv. Filippo Neri mu prorokoval, že se stane kardinálem. Postupně se Dietrichstein stává typickým mnohoobročníkem, až se 1593 ocitá zpět v Římě, tentokrát jako komoří a stálý spolupracovník nově zvoleného papeže Klementa VIII., který Dietrichsteina miluje „pro jeho nadání, snaživost a dobré mravy”[6].

V nezvykle těsném sledu přicházejí další významná jmenování a pověření - r. 1598 doprovází jako zástupce papeže do Milána na svatbu s Filipem III. arcikněžnu Markétu, dceru Marie Štýrské, 3. 3. 1599 je mu udělena hodnost kardinála, 26. 5. 1599 je zvolen olomouckým biskupem, 21. 6. 1599 je radou kardinálů jmenován papežským legátem a latere s rozsáhlou pravomocí a konečně v červenci 1599 je pověřen úkolem uvítat arcivévodu Alberta, vracejícího se ze Španělska do Nizozemí s manželkou Isabelou, dcerou Filipa II. Vítá je v Janově, kam se plaví po moři s okázale početným doprovodem - sedmi galérami. Poté je doprovází do Milána[7], kde kromě jiného shlédnou také zmiňované divadelní představení Arminia pastorale s výpravnými intermezzy.

I z tohoto telegrafického přehledu začátku Dietrichsteinovy kariéry je patrné, že se pohyboval v prostředí velmi bohatém na podněty, podporující a rozvíjející jeho hudbymilovnost. Milánská představení jsou však pozoruhodná hned z několika důvodů. Zejména jde o první slavnosti, jichž se účastní v červené klerice - jako kardinál, i podle dobových svědectví šlo o podívanou nadstandardní, jíž přihlíželi vyslanci celé řady zemí a států. V neposlední řadě jde o představení, jehož hudební a taneční složka jsou poměrně dobře dokumentovány.

Popis intermedií otisknutý u Negriho je téměř shodný s dokumentem, jenž mohl být Negrimu předlohou: Breve Narratione del Soggetto degli Intermedi del Signor Camillo Schiafenati ... (Milano 1599)[8], s tím rozdílem, že Narratione je psána v budoucím čase[9]. Negri přesné datum konání neuvádí, z korespondence Donny Isabelly však vyplývá, že se Armenia konala v předvečer jejich odjezdu, to jest 21. 8. 1599[10].

Na začátku představení sestupuje Discordia Amorosa z nebes a zpívá Prolog, kteréžto scény byl autorem Cesare Negri.

Mezi každým aktem hry byla předvedena hudební intermezza[11]:

1. intermezzo - podsvětí a elyzejská pole - Orfeův příběh.
Vystupují: Orfeus, Echo, Eurydika, Pluto, Proserpina, tři Furie, soudci, podsvětní duchové, Tantalos, Sisyfos, Cháron, Kerberus, Osud (Fato) a další.
Jedinou uvedenou částí libreta je pasáž, v níž Echo dodává Orfeovi naději.
Eccho - tento úryvek svědčí o oblibě echového dialogu ještě před r. 1606, kdy ji použil A. Striggio v libretu k Monteverdiho Orfeovi. Ani zde to však není žádné novum, Silvio ve Věrném pastýři (Il Pastor fido) G. B. Guariniho z r. 1590 takto rozmlouvá po celých 53 veršů.

2. intermezzo - moře - příběh Jásona.
Vystupují: Jáson, Argonauti, tři Sirény, Orfeus, Aietos - král kolchidský, kapitán stráží.

3. intermezzo - země - pokračuje příběh Jásona.
Vystupují: Médea - Aietova dcera, Jáson, Argonauti, býci, ozbrojení muži, had.

4. intermezzo - vzduch a nebe - představuje Pallas (Athénu) a Neptuna, snažící se udělit jméno novému městu, pozdějším Athénám.
Vystupují: Athéna, její tři družky - Bellona, Viktorie a Doktrína, Neptun, jeho družina - tritóni a mořská božstva, Merkur, Zeus.

Na závěr představení se objeví veliký oblak, na němž sestupovala Štěstěna a velmi mnoho hudebníků, zpívajících madrigal. V otevřených nebesích zněl soubor vynikajících hudebníků. Poté se objevili 4 pastýři a 4 nymfy a zatančili překrásné Brando.

Z popisu intermedií k Armenii je patrná hudební návaznost na linii, k níž též náleží např. slavná florentská intermedia k La Pellegrině z r. 1589[12]. Sborové úseky se střídají s monodickými za hojné účasti rozmanitých hudebních nástrojů, porůznu rozdělených do více sborů a umístěných na různá místa scény. Dle popisů, byť nedosahujících takové míry detailnosti jako ty florentské[13], využívala výprava většiny tehdy dosažitelných inscenačních možností: zpodobnění vody a vlnobití, využití ohně a světelných efektů, zvířat, bojových scén, létajících strojů, nečekaných scénických mutací atd. Nejen velkolepá podívaná, ale i úchvatný hudební zážitek. Jednotlivé zúčastněné nástroje sice nejsou jmenovány, lze však předpokládat, že se do produkce zapojily nejméně tytéž nástroje, které vystoupily v baletní slavnosti provedené pro stejné hosty 18. 7. 1599: harfa, loutna; 5 viol (da gamba); zpěv a tiorba; kvarteto harf; kvarteto viol a tři loutny; kvarteto viol da braccio (houslí); kvarteto fléten, tiorba a loutna[14]. Je třeba mít na paměti, že do tohoto výčtu nejsou zahrnuty nástroje nevystupující jednotlivě, či v malých skupinkách přímo na scéně. Teatro del palazzo ducale, které měli hudebníci svými tóny zaplnit, bylo důstojným a prostorným prostředím dlouhým cca 45 m a širokým cca 28 m. Můžeme jen litovat, že se v našem případě hudební materiál intermedií ztratil. Jedinou dochovanou hudební skladbou představení tak je Brando detto Alta Regina, provedené na jeho závěr. Dochované však bohužel pouze ve fragmentární podobě, jak bylo ostatně při publikování užitkové taneční hudby zvykem.

Významnější divadelní představení bývala zakončena tanečním epilogem, jak tomu bylo také v již zmiňovaných florentských intermediích. Armenia v tom nebyla výjimkou. Brando[15] detto Alta Regina je napsáno pro čtyři páry tanečníků, čímž je nejpočetnější dochovanou podrobnou choreografií z této doby[16]. Současně je nejdelším a nejvypracovanějším tancem z celé Negriho publikované produkce a sestává z celkem sedmi různě se opakujících částí (Pavana, Saltarello, Gagliarda ad.)[17]. Jako takový je tento tanec dnes již dosti znám, existuje hned několik pokusů o hudební rekonstrukci[18], žádný z těchto pokusů však nereflektuje zřetelně dvousborovou sazbu a bohaté obsazení, navazující na předchozí tradici intermedií. Příkladů by bylo možno uvést celou řadu. Instrumentace branda jistě využívala hudebních nástrojů účastnících se intermédií a byla tedy značně bohatá.

Lze předpokládat, ža na mladého kardinála taková produkce hluboce zapůsobila. Jistě i pod vlivem tohoto přímého zážitku nechal na svém sídle v Mikulově v letech 1611 až 1618 vystavět velký divadelní sál[19]. Podobně významné pro něj mohlo být i setkání s Cesarem Negrim, jenž tehdy neměl sobě rovného. Třeba právě díky této zkušenosti zaměstnával Dietrichstein u svého dvora tanečního mistra Laurentia[20]. Nebylo by však namístě vykládat to jako doklad kardinálovy rozmařilosti, vždyť Negri ve svém spise věnuje nemálo stran výkladu zásad vybraného chování, správného postoje, smeknutí, úklony, rukypodání atd. Tanec totiž zdaleka nebyl pouhou zábavou, ale i prostředkem k udržení tělesné kondice, a kardinál Dietrichstein jakožto vysoký politik a pragmatický manažer mohl mít právě v mistru Laurentiovi svého fitness trenéra, image makera, popřípadě i fyzioterapeuta.

Negri, Cesare: Le nuove inventioni di balli. Milano 1604, s. 285-290.

BREVE NARRATIONE

Del soggetto de gli Intermedij del Sig. Camillo Schiafenati, rappresentati nell'Armenia Pastorale del Sig. Gio. Battista Visconte, l'uno, e l'altro Dottore dell'Illustre Collegio di Milano.
Recitata alla presenza della Sereniss. Infante Donna Isabella, & del Sereniss. Arciduca Alberto d'Austria, e dell'Illustriss. e Reverendiss. Monsig. Cardinale Diattristano Legato di Sua Santità, e della Nobiltà di Milano.

NEL principio, tosto, ch'al calar delle cortine fu scoperta la scena, veddesi la discordia Amorosa, che discendendo dalle nubi, recito'l Prologo della Pastorale, & questa e inventione dell'auttore d'essa.

Doppo'l primo atto, fù rappresentata la favola d'Orfeo, quando sen'andò all'Inferno per ricuperare la morta Moglie Euridice, e prima d'ogn'altra cosa, si vedde Orfeo comparire in Scena, il quale dolcemente cantando & sonando traheva à seguitarlo fiere, alberi, sassi, & uccelli, onde col canto suo, che si lamentava della perduta moglie, s'udì à suoi lamenti una dilettevole rispondenza d'Eccho, alla quale rivolgendosi parlava, & con un assai longo dialogo fù da lei consolato, & insieme assicurato, che andando all'Inferno, haveria potuto con la forza del suo canto, & suono impetrare da Plutone la gratia di rihaver la desiata moglie; & cosi indrizzando i passi verso l'Inferno al canto, & suono suo s'aprì la porta, Orfeo all'hora cessando dal canto, si misse à contemplar l'Inferno, dove si vedeva Plutone & Prosperina sua Moglie sedenti in trono di maestà con i lor Giudici, con le tre furie, con molti spiriti infernali, con molte anime dannate, e con le qualità etiamdio delle loro pene, & in particolare Tantolo condennato à cibarsi di pomi, & acqua, i quai, poi dalla bocca di lui quanto più egli à loro s'accostava, si dipartivano Iscone al girar della ruota, Sisifo al rottolar del sasso sopra'l monte, & altri, come più poteano capir nel luogo; si vedevano parimente i campi Elisij pieni d'anime, che se ne stavano senza pena, anzi frà i piaceri, e contenti, frà le quali era Euridice moglie d'Orfeo. Vedevasi altre si Caronte varcar con la sua barca Euridice, vedevasi anche alla porta dell'Inferno Cerbero, & in somma tutte quelle cose rappresentate, che si leggano nella descrittione dell'Inferno fatta da Virgilio, da Ovidio, & da altri Poeti.

ECCHO,

Che risponde a' lamenti d'Orfeo.

O Breve troppo ahimè conforto, e gioia
Diletta moglie, hor eterno cordoglio      Doglio
Frà questi boschi à crude fiere albergo
Chi sei pietoso, che condogli meco,      Echo
Acciò pensando non mi guidi à morte,
Chi porgerà rimedio al dolor mio?      Io
Hor donque tù consiglio e aiuto dammi
Ninfa gentil, & ciò che vuoi richiedi.      Chiedi
Fiero serpe mia donna, e vita ha spenta
Fia morta sempre ò fia che si ravviva?      Viva
Sarà, ch'alcun'Dio pieghi à miei lamenti
O pur ch'ogni fatica indarno impieghi?      Pieghi
Che pietà trovi ne i Tartarei Numi
Credi ò più tosto ne i celesti Divi?      Ivi
Questi in vano pregai, dovr à l'Inferno
Implacabile far l'alma contenta?      Tenta
Tentar non noce mai, mà gratia tale
Poss io sperar di riportar da poi?      Poi
L'inessorabil Pluto à preghi sordo
Fa che mi dice il cor, questo dispera.      Spera
Se tanto spero, & animoso ardisco
Giovaran preghi, e doni, ò pur incanto?      Canto
Et ch'altro oprar potrà, ch'ogn'un non dica
Forsenato costui, come delira?      Lira
Tanto dalla mia lira, & dal mio canto
Sperar mi lice, & di tornar felice?      Lice
Poiche cosi m'accerti, i me ne vado
Sperando al suon de lagrimosi accenti,
Già che'l Ciel non piegai, mover l'Inferno.

Orfeo doppò d'haver per buona pezza mirato tali cose, tornò di novo à ripigliare'l Canto, della cui soavità, frà quel penace luoco grandissimo refrigerio sentivano l'anime dannate, e tratto etiamdio da quella melodia l'istesso Plutone insieme con gl'altri ministri, con grandissimo silentio intenti stavano ad ascoltare Orfeo, il quale supplichevolmente domandava gratia di rihaver la moglie, & alquale un Musico in bassi modi rispose con un breve Dialogo che conceduta gl'era la richiesta moglie con patto tale, che non rivolga gli occhi adietro prima, che esso, & la moglie non siano del tutto usciti fuora dell'Inferno, & se ben non pare che il decoro, & versimilitudine della favola admetta musica in Plutone, fù ciò introdotto per maggior sodisfattione de gli aspettatori, & ascoltanti, & per gusto di chi poteva commandare.

Tosto che la gratia fù da Plutone conceduta comparue Caronte à passare Euridice con la sua barchetta, & perche contra'l patto Orfeo riguardò indietro, venne di traverso'l Fato in habito di diavolo, che la riportò donde s'era partita, & chiusesi l'Inferno, e tornaronsi à sentire le pene, e gli stridi de dannati, e s'accesero di nuovo le fiamme.

Tornò Orfeo à piangere con miserabil canto, & suono la sciocchezza sua, & la irreparabile perdita della moglie, dolentemente partendosi; & alla fine dell'intermedio udisi poi una musica di voci, & instrumenti, che divise l'intermedio dell'Atto secondo della pastorale, il che seguentemente su osservato in ogni intermedio, da quali tutti si possono trar molti sensi allegorici confa cevoli molto all'occasione, che si rappresentava della Serenissima Infante, e del Serenissimo Arciduca.

Nel secondo Intermedio, poi che nel primo s'è rapresentata la favola dell'Inferno, si passava à una favola, la quale rappresentava e terra, e mare, e parte della favola di Giasone, quando con gli Argonauti suoi se ne andò nel Regno de' Colchi à far l'acquisto del vello d'oro.

In questa prima parte furono rappresentate le tre sirene, le quali fra i loro scogli se ne stavano sollazzando con pescare, e tesser ghirlande, & cantare diversi Madrigali; trattenuti con questo gli occhi, & gl'orecchi de gli aspertatori per honesto spacio di tempo, cominciò à scoprirsi la nave delli Argonauti da una di loro, laquale con molta allegrezza suavemente cantando ne dava aviso alle sorelle, le quali tutte andarono, poscia ad incontrarla con suoni, e canti à quella accostandosi, la quale si fermò in prospettiva à tutti gli spettatori cantando insieme canzonette, inuitando gli Argnonauti à i piaceri, & à godere le delitie delle loro stanze con fine di far li precipitare nell scogli, all'hora gl'Argonauti dalla lor suavissima melodia allettati fecero segno di voler seguire; Ma Orfeo, ch'era in prora, si levò in piedi, & con la mano fece lor segno, che si fermassero, & fermati cantò egli un Madrigale, essortando à proseguire il viaggio e l'honorata, benche faricosa, & perigliosa impresa, col quale mostrava, ch'al pari della sua, pocho vale la lor melodia. la onde dal canto di lui vinte, & confuse le Sirene si partirno, & la nave seguitò'l suo viaggio, & arrivò al litto del Mare, vicino alla Città Regia del Rè de' Colchi.

In tanto si fingeva, ch'il detto Rè con la sua guardia à quella banda se ne fusse uscito à diporto per ricrear l'animo pieno di mille noiosi pensieri, & mentre andava discorrendo con i satrapi suoi, ecco che vede in mare una nave, che s'incammina alle spiagge del suo mare, & perche quella fu la prima nave, che solcasse'l mare, maravigliatosi di tal vista, diede ordine al Capitano della guardia, che verso lei s'inuij, & intenda, che cosa sia, che porti, dove vadi, & onde venga, ilche tutto esseguendo'l Capitano, venne poscia à fare al suo Signore compita relatione, chiedendo licenza ancora in nome de i Cavalieri della nave di poter sbarcare, bramando di fare al Rè la devuta riverenza e spiegarli à parte à parte la cagione della lor venuta, e cosi conceduta dal Rè la dimandata licenza, essi uscirono dalla nave, & si sonarono le trombe.

Sbarcati tutti s'inviarono al Rè, al quale Giasone narrò brevemente'l suo desio, & ricevuto dal Rè risposta, accetta l'inuito di gir à riposar al Real Palagio, nel quale entrando finisce l'intermedio seguendo Musici di voci, & varij instromenti, doppo la qual seguiva continouando l'atto terzo della pastorale.

Nel terzo intermedio si seguitò la favola di Giasone, & perche il rappresentarla tutta saria stato cosa troppo longa, si finse che già fossero seguiti nel Palggio gl innamoramenti di Medea figliuola del Rè, & i ragionamenti tra lei, & Giasone.

E però seguendo questa favola comparue poscia il Rè de Colchi con la figliuola, quali fatto tra loro breve ragionamento, andarono à porsi sopra una loggia stata accommodata à posta, accioche si vedesse la pugna di Giasone. Et accommodati che furono, diedero le trombe il segno della battaglia, e subito venne fuora del palazzo Reale Giasone con gli Argonauti suoi, e nell'uscire disse certi pochi versi dimostrando l ardir suo, & la speranza della vittoria, & incamminandosi al giardino dov'era posto il vello d'oro, scoprì i tori, che contra lui se ne venivano ferocissimi, gettando fiamme dalle nari, contra i quali si presentò con diverse parole, & atti di cuore intrepido, e finalmente gettando loro adosso l'incantata herba, gli rese humili, & piaceuoli, & se gli accostò, & fece loro carezze, facendosi dar il giogho, & poi l'aratro dal suo paggio, arando la terra, seminando i denti nascevano li huomini armati, contro, iquali parimente diceva parole, & faceva atti di molta intrepidezza, al fine gettando in mezo dell'herba incantata, essi con bellissimo abbatimento venivano ad ammazzarsi tra loro, & à ciascuna impresa, & attione, & alle seguenti diceva Giasone parole di molto cuore, & d'animo veramente magnanimo.

Morti questi huomini armati, s'avicinò Giasone alla porta del Giardino, dove con battè col serpente, & con l'herba incantata gettatagli adosso lo fece dormire, &cosi entrò à pigliar il velo d'oro pendente dal ramo de l'arboro d'oro, poi se n'uscìtrionfante, sostenendo col braccio alto il detto velo d'oro, & versi dicendo d'allegrezza, & di trionfo, i quali durarono insino, che seguito da gli Argonauti suoi ritornò nel Palazzo Reale, ove sonarono trombe, & instromenti musicali de vittoria, e di trionfo: & quivi finì l'intermedio, poiche essendo il tempo breve e l'attioni molte, non fu possibile di rappresentare ciò che seguì poi, mentre con esso seco condusse Medea figliuola del Rè.

Nel quarto intermedio restava, doppò l'inferno la terra e'l mare, à rappresentare l'aere, e'l cielo; & però si rappresentò la favola della contesa di Pallade, & di Nettunno, quando amendue à gara cercavano di dar nome alla nuova città chiamata poi da Pallade Athene, & di haverne di lei il governo.

Hora in questo intermedio si vidde comparire da un canto Nettunno per mare inatto di Maestà sopra una gran concha marina, tirata da cavalli marini, accompagnata da Tritoni, & Dei marini, tutti sonando con diversi instromenti musicali, & si condusse al luogo destinato gli per ordine del celeste consiglio, dove aspettava aviso di quanto haveva à fare per meritare la vittoria della detta contesa.

Dall'altro canto comparue Pallade per terra sopra un carro tirato da due serpenti,& ornato con le figure del gallo, & di civetta augelli di detta Dea, & fu accompagnata da tre donne, che figuravano l'arti del filare, del tessere, & del ricama re, da lei inventate, & parimente seguita dalla dea Bellona, & dalla Vittoria, & dalla dottrina, & queste tutte erano cantatrici, se bene nell'arrivo loro non cantavano, gionta al destinato luogo disse essa certi versetti alle compagne con avvisarle, che quello era'l luogo destinato al sudetto effetto, & l'istesso fece Nettunno rivolto a' suoi compagni.

In quel ponto aprissi'l cielo, donde discese Mercurio, qual era un musico eccellente, & Come messaggiero delli dei fece saper, che la vittoria haverebbe chi di lor facesse nascere cose più utili al mondo nel cielo, si vedeva Giove in trono di Maestà con tutti gli dei celesti, che erano aspettatori, & giudici di questa prova.

Pallade prima dette certe poche parole, percosse la terra con l'asta, & fece nascere un bellissimo olivo, Netunno parimente percotendo col tridente fece nascere un ferocissimo cavallo.

Fra poco tornò Mercurio, & pronunciò la sentenza di Giove, & del celeste consiglio à favore di Pallade, Netunno dette alcune parole di disdegno, & di disprezzo di detta sentenza, & di Pallade se ne partì confuso; Pallade passeggiava il Campo seguita dalle compagne sue, le quali andavano cantando versi di giubilo, & di vittoria, & nel uscire del campo chiudevasi'l cielo, & finisce l'intermedio.

Nel fine della rappresentatione della pastorale si vidde una grandissima nugola, nella quale discendeva la felicità con molti musici apportatrice essendo di molte gratie alla Serenissima Infante, & al Serenissimo Arciduca, andava spiegandole con un gratiosissimo madrigale, & di nuovo più che prima bello vedevasi il cielo aperto, dov'era concerto di musici eccellenti in persona delli dei d'esso, quali fecero dilettevole rispondenza à i musici discesi nella nugola, & finito'l canto della felicità uscirono quattro pastori, & quattro ninfe, da quali si fece un bellissimo brando, nel fine de gl'Intermedij della detta Comedia Armenia pastorale, il quale brando fu fatto dall'Auttore di quest'opera, in gratia della Serenissima Regina di Spagna Donna Margherita d'Austria, ma poi rappresentato avanti alla Serenissima Infante donna Isabella d'Austria, & al Serenissimo Arciduca Alberto d'Austria, e all'Illustrissimo, & Reverendissimo Monsignor Cardinale Diatristano, legato di sua Santità, & di tutta la nobiltà di Milano, nel theatro del Palazzo Ducale di Milano, & il brando e intavolato qui à basso.

Negri, Cesare: Nuove inventioni di balli. Milano 1604, s. 14-16.

La Dominica seguente, che fù alli 18. del detto la sera si fece una bellissima festa dinanzi alle dette due Altezze, nel teatro del Palagio ducale, fatto d'ordine del Eccellentiss. Sig. Contestabile Governatore di Milano per tali trionfi, dove comparuero cinque Dame principali con le sue quadriglie à due à due mascherate è vestite pomposamente, con diverse inventioni d'habiti, & di musici, & le prime Dame, che entrarono sopra le festa, furono la Sig. Ambasciatrice di Savoia con la sua quadriglia di diece Dame, vestite tutte d'una livrea,& dietro à queste seguivano poi quattro Dame vestite da Matrone.

Entrò prima un alpa e un leuto sonando, e poi quatro figliuolini vestiti à livrea, entrorno ballando di concerto che fu di gran gusto alle due Altezze.

Et in questa prima quadriglia di dieci Dame vi era la sig. Ambasciatrice di Savoia della Serene, è della Torre la sig. Contessa Margarita Beccaria, e Manricca, la sig. Ippolita Gallia, è Rhò, la sig. Caterina Balba, è Rhò, la sig. Elena Rainolda, è Mazenta, la sign. Laura Cuticha, e Caccia, da prò Marchesa di Castignacha, la sig. Paola Antonia Melza, è Muggiana, la sig. Paola Fossa, e Trecca, la sig. Catarina Campina è Castel san Pietro, la sig. Ippolita Rhò, è Figgina, le matrone erano, la sig. Maria Brivia, è Canevesa, la sig. Livia Bertola, è Varesina, la sig. Isabella Brivia, e Melza, la sig. Lucretia di Grassi è Rombella, che in tutto erano quatordeci Dame.

Nella seconda quadriglia ch'entrò di otto Dame, la sig. Deianira san Mauritio, & Archinta, la sig. Donna Benedetta Brugnola, e Brebia, e la sig. Giulia Beccaria, è Menoccha, la sig. Clara Tettona, la sig. Clementia Alciata, la signora Bianca Lucia Arconata, è Migliavaccha, la sig. Cecilia Panzana, è Forera.

Nella terza quadriglia che entrò de sei Dame, con le torcie accese in mano furono la signora Lavinia Visconta, è Vistarina, è la signora Donna Costanza figliuola del sig. Marchese di Melegnano, la signora Livia Castalda Marchesa di Melegnano, la signora Deidamia figliuola del sig. Conte Antonio della Somaglia, la signora Verginia della Tela, e Visconta, la signora Hippolita Cicogna, e Crivella, le quali fecero tutti insieme un'intrata, con un ballo che se dirà al suo luogo, & alle dette Dame precedevano cinque violoni che sonavano il ballo, poi Pietr'Antonio musico dell'Altezza del signor Duca di Parma, & un paggio con un cesto in mano pieno de diversi bei fiori, i quali si presentorno à sua Altezza, & le sei dame à due à due con le torcie accese in mano, & dato che hebbero fine al ballo, che se dirà se n'andarono al loro luogo, il sudetto musico sonò una tiorba, & cantò alcuni leggiadretti versi in lode delle due Altezze Serenissime, ilqual canto finito, la sig. Lavinia Vistarina pigliando il cesto de fiori, & andando à tempo di suono lo presentò à sua Altezza, facendo una riverenza grave, ritornando al suo luogo per finir il ballo.

Nella quarta quadriglia che entrò di diece Dame, delle quali era capo la signora Anna Arconata, la qual per alcuni giusti impedimenti non vi andò, furono la signora Elena Arconata, e Visconta, la signora Clementia Visconte, è Arconata, la signora Donna Cecilia Brasca, e san Nazar, la signora Donna Maria san Nazar, e Beccaria, figliuola del Illustriss. signor GranCancelliero san Nazaro, la signora Lucretia Castigliona, la signora Lucia Vertema, e Piacenza, la signora Maria Vertema, e Panigarola, la signora Isabella Vertema, e Brivia, la signora Elena Arconata, e Albertaza, la signora Claudia Gallarata.

Nella quinta quadriglia entraron tre Dame e sei paggi, quattro de quali fecero un combattimento di spada e rotella, & un'altro recitò alcuni leggiadri versi in lode delle due Altezze, la signora Felice Castrazona, e Merzagora, la sig. Verginia Dugnana, la sig. Giovanna Lonata, ambedue figliuole della detta signora Felice, entrorno in habito armate vestite all'antica, à modo di tre gran guerriere.

Sopra la detta festa ancora comparvero quattro quadriglie di Cavalieri, con torcie accese in mano vestiti pomposamente, con diverse inventioni d'habiti di livrea, & di musici.

Nella prima quadriglia che entrò di sei Cavalieri vestiti pomposamente all'ungaresca, alli detti cavaglieri precedevano quattro sonatori con quattro alpi vestiti à livrea, poi sei paggi con le torcie accese in mano, quattro innanzi à due à due, poi seguivano li altri due con l'Amore nel mezo, il qual recitò alcuni versi in lode delle dette Altezze, poi seguivano sei cavalieri, i due primi che guidavano il ballo erano il sig. Conte Filiberto figliuolo del sig. Conte Antonio della Somaglia, il sig. Conte Giacobo figliuolo del sig. Azzo Mandello, il sig. Ottavio figliuolo del sig. Marchese Oratio Pallavicino, il sig. Cavalier Cabrio figliuolo del sig. Conte Gio. Battista Serbellone, il sig. Aluigi Trotto, & il sig. Fabritio Melzo, entrarno questi cavalieri a due a due, con le torcie accese in mano, quelli ch'erano à man sinistra la portavano con la detta mano, & quelli alla destra, alla detta mano, fecero una entrata con un ballo come si dirà à suo luogo.

Nella seconda quadriglia, che entrò di dodeci Cavalieri con quattro violoni, & trè leutti facendo un bel ballo furono,
Il Signor Conte Antonio Litta. Il Sig. Alfonso Cotta.
Il Sig. Conte Teodoro Triulzo. Il Sig. Antonio Pirouano.
Il Sig. Gio. Battista Visconte. Il Sig. Gio. Ambrosio Visconte.
Il Sig. Cabriello Panigarola. Il Sig. Ottaviano Visconte.
Il Sig. Ieronimo Rabbia. Il Sig. Erasmo Caimo.
Il Sig. Cesare Briuio. Il Sig. Pietro Antonio Lonato.

Nella terza quadriglia, che entrò di otto cavalieri furono,
Il Sig. Aluigio Arconato. Il Sig. Cesare Visconte.
Il Sig. Galeazzo Arconato. Il Sig. Francesco Castiglione.
Il Sig. Conte Ferrando della Somaglia. Il Sig. Gio. Domenico Castellanza.
Il Sig. Lodovico Crivello. Il Sig. Gio. Angelo Anone;
Questi introrono con un concerto di quattro violoni da bracio, e fecero un bellissimo
ballo.

Nella quarta quadrilia, che entrò di dodeci Cavalieri à tre à trè, con quattro flauti, e una tiorba, & uno leuto, facendo anco essi uno bel ballo furono i seguenti,
Il Sig. Ant. Ferrari. Il Sig. Marchese Filippo Marino. Il Sig. Gio. Iac. Mandel.
Il Sig. Filippo Migarole. Il Sign. Ieronimo Dadda. Il Sig. Gio. Carcano.
Il Sig. Conte Paolo Simonetta. Il Sig. Fabritio Ghelino. Il Sig. Franc.Maganza.
Il Sig. Pirro Salerno. Il Sig. Francesco Capra. Il Sig. Alessandro Gattico.

Hora il trattar de tutti queste quadriglie, & balli che fecero, sarebbe troppo lungo, & io à due sole mi appigliaro in servigio de'quali mi affaticai, come se dirà al suo luogo.